Číslo 9 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou a nakladatelkou .
Markétou Hejkalovou.

Andrea Hanáčková, dokumentaristka

Na Štěpána 2014 na Dvojce a v lednu na Plusu zazněl dokument Lenky Svobodové Mámy z Jiřetína (spolu s dalšími pořady cyklu Dobrá vůle jej naleznete na stránkách www.rozhlas.cz/dvojka/dobravule). Dlouholetá dramaturgyně cyklu se udržuje v nutné autorské kondici a jednou za čas si vybere téma, které nabízí nejen silný příběh, ale má i potenciál sociálního problému, jenž ukazuje na širší kontext vývoje společnosti. Právě to se jí nyní podařilo.
Slyšíme vlastně dokumenty dva. Ten první je svědectvím o jedinečné kreativitě skupiny žen pod vedením Hany Venturové, sociální pracovnice a mnohaleté ředitelky Domova sv. Máří Magdalény v Jiřetíně. Svou pozornost, péči a lásku zde věnovali mentálně handicapovaným matkám, kterým se rodí většinou zdravé děti. Zmíněný domov byl jediným svého druhu v České republice. Prvních pětadvacet minut ho s autorkou procházíme, seznamujeme se s pracovnicemi, klientkami a dětmi. Žádné téma není tabu: vedle osudů dětí, jimž se díky sociální péči dostává náhled na běžné životní situace, otevře autorka i téma separace na prahu dospělosti a situaci „opuštěného hnízda“, kterou mentálně handicapovaná maminka snáší samozřejmě hůře než běžná rodina. Jemná hudba vstupuje do dokumentu stejně nenásilně, jako se prolínají krátké rozhovory s reportážními záběry, stačí pár vteřin zvuku hrajících si dětí a posunujeme se k dalšímu tématu. Křehké zvukové obrazy dodal dokumentu Roman Špála a dokázal jimi navodit atmosféru, které popíše jedna z klientek: „My nejsme azylový dům, my jsme rodina.“
Následující reportážní záběry znějí jako z jiného světa. Objevuje se nový ředitel – podnikatel, manažer, volejbalový trenér, člověk bez zkušenosti v sociálních službách – a hovoří o tom, jak je ta charitní práce „fakt poslání a jak je to supr“. A roztáčí se kolotoč, v němž se mísí nedůvěra k práci podřízených ze strany litoměřické charity, nekompetentní závěry jedné inspektorky na základě tříhodinové inspekce, alibistický postoj církevního zřizovatele, podivná opatření na obnovení zaměstnanecké kázně ze strany nadřízeného. V této fázi musela být Lenka Svobodová extrémně opatrná, aby zůstala nestranná a pokusila se zjistit příčinu toho, proč po dvaceti letech kvalitní práce přichází stížnosti, strmý pád, degradace a nakonec odchod ředitelky Venturové a spolu s ní celého týmu sociálních pracovnic. Je třeba říci, že se autorce daří objektivitu udržet. Posluchač sám vyhodnocuje, jak která strana odpovídá na upřesňující otázky, kde začíná vyhýbání, výmluvy a floskule.
Kladla jsem si otázku, proč Lenka Svobodová tyto dvě části dokumentu vysílá dohromady. Odpověď jsem dostala na samém konci dokumentu. Vypovězená Hana Venturová a její tým dokázaly za pouhé čtyři měsíce, nyní už mimo rámec charitní organizace, vybudovat z darů nový prostor pro stejnou klientelu. Vánoce 2014 prožila skupina pěti maminek a dvanácti dětí v novém charitním domě zaštítěném jménem sv. Vincenta z Pauly. Toho, který napsal, že nestačí jen dávat chleba a polévku, že mnohem těžší je dát lásku a stát se služebníky chudých.
Jednoduchou větou pointuje autorka dokument, z něhož náhle vyplyne, že „ti, které nikdo nechce“, nemusí být jen handicapovaní, ale i ti, kteří v sociální práci hledají jiné než tabulkově vykazatelné, píchačkami kontrolovatelné, evropsky grantovatelné a úředně přijatelné metody pomoci a soužití s potřebnými.