|
|
 Adam
Plachetka, basbarytonista
V jednom z nedávných rozhovorů jste řekl: „Vídeň byla drsná
škola, ale dobrá.“ Znamená to, že ve Vídeňské státní opeře
končíte?
Ne, jen měníme systém spolupráce. Nyní mám takzvanou
rezidenční smlouvu, to znamená, že ve Vídni mám povinnosti
zhruba tři měsíce v sezoně, ale stále patřím do ansámblu.
Mimo tuto dobu mohu se svým časem libovolně nakládat a
přijímat různé nabídky. Z mého pohledu je to ideální stav,
uvidíme, jak se budou vyvíjet následující sezony, ale pokud
jde o mě, rád bych ve Vídni setrval.
Už asi i proto, že jste ve Vídni doma...
Pokud všechno půjde podle plánů, rádi bychom tu zůstali s
celou rodinou. Zatím můžeme být spolu tam, kde je zrovna
potřeba, ale až budeme muset zakotvit kvůli školce a škole
na jednom místě, oba se s ženou kloníme k Vídni.
Je pozoruhodné, že uvažujete v rámci poměrně daleké
budoucnosti, vždyť dcera Adélka se narodila letos v
květnu...
U nás zpěváků jsou ty časové obzory trochu jiné. V těchto
dnech už plánuji sezonu 2017–2018. A musím do svého
rozhodování zahrnout i ohled na rodinu.
V kolika vídeňských inscenacích nyní zpíváte?
Už v méně, protože jsem během sezony ve Státní opeře kratší
dobu než dříve, ale o to intenzivněji jsem využíván. Letos
na podzim jsem ve Vídni zpíval od poloviny září do konce
listopadu v inscenacích Nápoje lásky, Ariadny na Naxu,
Bohémy, Lazebníka sevillského a Figarovy svatby. Vracím se v
červnu jako Giovanni.
Jak se vám daří překračovat vaše zařazení mozartovského
pěvce? Ať vystupujete v jakékoli světové opeře, chtějí po
vás Mozarta. Neštve vás to už trochu?
Ne, v žádném případě. Jsem tomu velmi rád, pro můj vývoj je
Mozart více než dobrý. Spousta kolegů by mi asi záviděla, že
jsem obsazován do adekvátního repertoáru. Samozřejmě že se
snažím v mozartovských rolích neustrnout, protože za čas
přijdou mladší, kteří se budou pro tenhle repertoár hodit
lépe. Často se stává, že interpret zůstane v jedné škatulce,
nepokračuje dál, a najednou zjistí, že nemá tolik práce, na
kolik byl zvyklý. Snažím se proto rozvíjet se oběma směry –
jak v tom mozartovském, tak nyní v romantickém. Právě
repertoár, který jsem nastudoval k Roku české hudby, mě
utvrdil v tom, že to je správná cesta, i když mě řada lidí
zejména od Smetany odrazovala. Ale reakce na koncertech mě
přesvědčily, že na to brzy není, jen je třeba pojetí
přizpůsobit mému věku. Podobně vnímám i některé role ve
Wagnerovi, například Wolframa, jehož árie jsem natočil pro
Český rozhlas. Wolfram je part, který je bližší písňové
tvorbě než operní. To je další směr, kterým bych se chtěl
vydat – tak do pěti šesti let bych si rád zazpíval v
Tannhäuserovi. A zároveň bych se rád pustil i do italského
belcanta. Momentálně mě nejvíc zajímají Puritáni.
Potřebujete i dnes hlasové vedení?
Stále jsem v kontaktu s profesorem Löblem, i když ne tak
intenzivním, jako když jsem byl v Praze, ale pan profesor mě
velmi zodpovědně kontroluje, pravidelně sleduje má
vystoupení a poté mi sděluje, co se mu v mém zpívání
nezdálo, což následně řešíme. Zároveň se už zvládnu
relativně dlouho udržovat i sám. Svůj hlas jsem si už osahal
a začínám chápat, jak funguje a jak ho dostat zpátky do
formy, když zrovna není v optimální kondici. Nu a tady ve
Vídni mám pár oblíbených korepetitorů, s kterými v případě
potřeby mohu pracovat na nových rolích.
Nabízí se otázka, čeho významnějšího ještě můžete dosáhnout,
když hostujete v nejslavnějších světových operních domech.
Ale – pro vás je asi podstatnější, kde vám dají prostor
zpívat repertoár, který je pro vás momentálně
nejvhodnější...
...a v ideálním případě s kým chci. Ale na to už musí být
člověk opravdu jeden z top pěti světových zpěváků, aby si
mohl takhle vybírat. V současné době mám naštěstí nabídek
dost, a tak mohu volit i podle toho, s kým budu pracovat, ať
už se to týká tvůrce inscenace, dirigenta, případně
pěveckých partnerů. Ze zásady neruším již domluvené závazky,
proto když přijde nějaká další příležitost, kterou bych moc
rád dělal, s lítostí ji musím odmítnout. Co je nasmlouvané,
neměním. O to pečlivěji zvažuji, co slíbím.
Ovšem v lednu vás čeká debut ve slavné Metropolitní opeře v
New Yorku...
A to je právě ten případ, kdy v budoucnu musím lépe zvažovat
plány. Nabídky na ztvárnění mozartovských rolí v USA – nejen
v New Yorku, ale i v Chicagu a v Houstonu – přišly mnohem
dříve, než se změnila naše rodinná situace a narodila se nám
dcera. Veškeré účinkování v USA je snové: výborná divadla,
skvělé produkce, všechno, na co se těším a co bych dělat
měl, ale – je to daleko a já bych rád byl v prvních
Adélčiných letech častěji s rodinou. Proto se snažíme při
plánování dalších sezon dávat přednost evropským scénám.
Máte-li totiž dva dny volna, zaletíte domů, v Evropě je
všude blízko, z Ameriky je to mnohem dál. Ale abych se
nerouhal – za americké nabídky jsem velmi vděčný, je to
obrovská příležitost. A i když budeme klást důraz na Evropu,
rád bych z pochopitelných důvodů i nadále udržoval kontakt s
newyorskou Met.
Jste přívržencem klasických inscenací. A právě Metropolitní
opera upřednostňuje spíše tradiční, konzervativnější
nastudování. I proto vám možná hostování na jejích prknech
bude vyhovovat.
Americký vkus je konzervativnější než evropský, a proto jsou
i operní inscenace tradičnější. Důvod je zřejmý – operní dům
v Americe si nemůže dovolit přílišné výstřelky, protože se
musí sám uživit, zatímco v Evropě si díky dotacím může
lecjaký režisér napravovat v opeře vlastní ego. A když se
pak navíc potká s kritiky, kteří takové inscenace vítají,
protože je mohou zkoumat, vznikají občas paskvily, které se
nelíbí nikomu, ale nikdo to neřekne nahlas, protože nechce
být za hlupáka. Absolutně nejsem proti moderně. Myslím si,
že je důležité rozvíjet oba dva směry – ten moderní i ten
tradičnější –, a zároveň chápu, že když se zkouší něco
nového, nemusí se to vždy podařit. Ale z některých koncepcí
je předem jasné, že výsledek nebude dobrý. Zpěváci pak musí
přetrpět týdny zkoušek a následně inscenaci opakovaně hrát.
Režisér se nechá na premiéře jednou vybučet a tím pro něj
věc končí, což je podle mého názoru špatně. Nutno ale dodat,
že v takovém případě je víc než režisér na vině intendant,
který si koncepci dostatečně neohlídal.
Setkal jste se s takovými inscenacemi i ve Vídeňské státní
opeře?
Musím konstatovat, že máme docela štěstí. Patříme k domům,
které jsou zaměřeny tradičně. Občas se sice ptám, proč se
nahrazují vynikající a diváky oblíbené inscenace jako
Ponnellova Figarova svatba, Zeffirelliho Traviata či
Schenkova Ariadna na Naxu, ale na druhé straně chápu, že se
nedají hrát donekonečna.
Jak vůbec dnes, ve třiceti letech, reflektujete svou
dosavadní dráhu?
Když jsem se začínal dívat do světa, představoval jsem si
všechno úplně jinak. Měl jsem pocit, že člověk musí
pokukovat po všech těch významných scénách a přidávat si je
do životopisu, ale postupem času jsem pochopil, že všechno
je v lidech – v kolezích, dirigentech, režisérech... Ovšem –
výhoda těch top divadel je v tom, že se v nich s těmi
nejlepšími lidmi s největší pravděpodobností setkáte. Vážím
si toho, že mohu ve skvělých domech vystupovat, protože
člověk si tak plní sny a může zpívat vedle lidí, které dříve
poslouchal jen na cédéčku. Ale víc, než jestli stojím na
jevišti v New Yorku nebo ve Vídni, mě zajímá, kdo stojí
vedle mě, kdo diriguje a jaká inscenace se hraje. Za
důležitější považuji mít to štěstí dále se rozvíjet,
repertoárově se posouvat a budovat si renomé zavedeného
spolehlivého umělce, než jestli zrovna zpívám v Miláně nebo
v Londýně.
Alena Sojková
Foto Ilona Sochorová
|
