|
|
 Potíže
s nespavostí
Mám se dobře. Válím se, jak mi neustále připomíná kamarádka
Milena, „za peníze nás všech“ v nemocnici a dobře se o mě
starají. Mám už druhou slušivou endoprotézu kyčle, a protože
mám jen dvě nohy, předpokládám, že když se to dobře zahojí,
potřetí už si sem lehnout nepůjdu. Zahodím francouzské hole
a vyrazím do lesa.
„Vy jste myslivec?“ zeptala se má krotitelka, když jsem ji
dnes při cvičení s tím osobním cílem obeznámil.
„Kdepak, ale v lese jsem už dlouho nebyl. Jsem kavárenský
povaleč, toho času v nemocnici.“
Naučila mě pár nových cviků a poslala mě zpátky do pokoje.
Mám hezký pokoj, naškudlil jsem si na něj, je to takzvaný
nadstandard a jsem tam sám, protože v noci chrápu, a když
náhodou nechrápu, tak jen proto, že nemůžu spát. A
představa, že oba tyto extrémní stavy prožívám s nějakými
spolunocležníky, mě děsí. Tento pokoj už tedy není za peníze
vás všech, Mileno, ten je jen za moje, je to vlastně moje
letošní dovolená.
Péče na oddělení je ovšem stejná pro všechny, nás pacientů
si pořád někdo všímá, odebírají nám tělesné tekutiny,
převazují rány, masírují jizvy, cvičí s námi, uklízejí, nosí
jídlo, odnášejí talíře, krmí nás prášky, kontrolují tlak,
ptají se, jestli něco nepotřebujeme, a kdyby ano, máme
klidně zazvonit na zvonky nad postelí. Až se člověk stydí,
že s ničím nepomáhá, aspoň utřít prach nebo umýt nádobí,
jenže s těmi francouzskými holemi by to asi moc nešlo.
Poslední večerní prášek je na spaní. Občas zabere. Včera se
mi například zdálo o platech lékařů. Někdo v tom snu
srovnával jejich platy u nás a v Německu a taky tam říkali,
že loni odešlo do ciziny pět set lékařských odborníků, což
je prý zhruba celá Bulovka. Vybelhal jsem se na chodbu,
jenže v nemocnici skoro nikdo nebyl! Prý odjeli do zahraničí
pracovat za důstojných podmínek, takže jsem zahlédl jen pár
silně potetovaných sanitářů, paní z bufetu a několik
stařičkých pánů profesorů, kteří se snažili zapnout
počítače, ale nezbyl tu nikdo, kdo by jim ukázal, jak na to.
Čipernější pacienti se už vesměs vymotali ven a vydali se k
nejbližší autobusové zastávce, někteří se snažili přivolat
taxi. Před budovou byl zmatek, příbuzní se hádali, na kom je
řada, aby se postaral o dědečka a vzal si ho k sobě domů,
zastánkyně domácích porodů se svolávaly mobilními telefony a
pod narychlo vyrobeným transparentem „Srovnáme ji se zemí!“
vyrazily k porodnici. Pár metrů od vchodu se strhla potyčka,
Babišovi muži dopadli ministra zdravotnictví a vlekli ho k
černé limuzíně. „Chtěl jsem aspoň deset procent, deset pro
všechny!!! Rozumíte? Já přece...,“ křičel, jenže to už mu
vrazili do úst roubík a přibouchli za ním dveře. Najednou mi
někdo stiskl předloktí tak silně, až jsem vykřikl.
„Dobré ráno,“ pravila vlídně sestřička, „jen klidně ležte,
změřím vám tlak a ještě se trochu dospíte.“
Otevřel jsem oči a stisk v paži povolil.
„Sto dvacet sedm na pětasedmdesát,“ řekla sestřička. „Máte
tlak jako kosmonaut.“
„Co tady, sestři, děláte? Vy jste neodjela?“
„Kam bych jela, mám v pátek, v sobotu a v neděli službu,
jako vždycky,“ řekla. „Zavážu vám nohu, za chvíli bude
vizita.“
„To jsem rád,“ zamumlal jsem šťastně. „Vizita, za peníze nás
všech...“
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
