Číslo 49 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Robertem Jaškówem.

O ženě, která právem nosila své příjmení

Letos v srpnu zemřela jedna z nejvýznamnějších českých aktivistek za práva lidí s postižením Jana Hrdá. Sama po autonehodě ochrnutá na většinu těla dokázala zavést v Česku systém osobní asistence a zásadně tak zlepšit kvalitu života lidí s handicapem. Druhého prosince by Jana Hrdá bývala oslavila dvaašedesáté narozeniny. Vzpomínkový rozhlasový dokument k jejímu výročí zazní v cyklu Dobrá vůle (sobota 29. listopadu, ČRo Dvojka, 18.30 a sobota 6. prosince, ČRo Plus, 20.10).
„Ta nehoda mě potkala v červnu roku osmdesát dva. Vezla jsem svoji přítelkyni po okreskách do Prahy do divadla. Jeli jsme do kopečka a zpoza kopce proti nám vyjel nějaký řidič a jel v protisměru. Náš trabant byl šedivý, takže za šera asi nebyl moc vidět. Autu naproti jsem se chtěla vyhnout, ale u silnice byl velký sráz. Sjely jsme ze silnice, skončily dole na louce a náš trabant dopadl na mě,“ takto před lety popisovala událost, která zásadně změnila její dosavadní život, první nositelka Ceny Výboru Dobré vůle Olgy Havlové.

Ve vteřině všechno jinak

„Bylo mi tehdy třicet let. Měla jsem dvě malé děti a do té doby i šťastné manželství a také krásný, nový domov, kam jsme se právě nastěhovali. Měla jsem pocit, že se mi v životě vše daří a nikdy mě nenapadlo, že by tak rychle mohlo být všechno jinak. Najednou jsem byla uzlíček kostí a kůže, který potřeboval pomoct i v těch nejjednodušších úkonech, které jsou pro život důležité,“ líčila.
Jana Hrdá přežila zlomený vaz, ale de facto ochrnula od ramen dolů. Veškerý čas trávila v pololeže a v této poloze se musela na speciálně upraveném vozíku také přesouvat. Když jsme ji pozvali na natáčení do rozhlasu, vždy jsme museli pečlivě vybírat studio, do kterého by její veliký vozík bez problémů vjel, a také zajistit dostatečně soukromý prostor, kam by si případně mohla „odskočit“ na toaletu. „Nemůžu být ani hodinu sama. Potřebuju polohovat, jinak začnu mít křeče a budu se dusit,“ říkávala. „Sama se nenapiju, neudržím hrneček, neumyju, neobléknu...“
Přesto vás každé setkání s ní dobíjelo energií. Na počítači dokázala soustavně pracovat včetně sobot až šestnáct hodin denně: „Tak já trošinku hýbám pažemi, takhle, ale prsty mám, úplně… tady…vidíte… takové nehybné, takže mám takový nástavec s tyčkou a tím vlastně klepu do klávesnic. Ale v neděli nepracuji, protože tu nám dal Pán Bůh darem,“ žertovala.

Život pro postižené

Od roku 1995 byla Jana Hrdá vedoucí osobní asistence Pražské organizace vozíčkářů, dále předsedkyní a koordinátorkou krajské pobočky Národní rady osob se zdravotním postižením ČR a od roku 2006 až do své smrti místopředsedkyní této organizace na národní úrovni. V Legislativní radě vlády ČR připomínkovala legislativu z hlediska potřeb lidí se zdravotním postižením, především pak nový zákon o sociálních službách. Byla předsedkyní Asociace pro osobní asistenci. Přednášela na odborných konferencích, a to i v zahraničí. Byla inspektorkou kvality sociálních služeb a také se věnovala její metodice. Když v hospici, kde pobývala, našla pár nesrovnalostí, neváhala a vedení ihned nabídla své auditorské služby.
Usilovala o pečlivé posuzování soběstačnosti zdravotně a tělesně postižených, bojovala proti porušování jejich práv. Napsala dvě knihy, řadu článků. Po konverzi ke křesťanství se významně angažovala také ve své církvi.

Být mámou

Brzy po nehodě však Jana Hrdá zůstala bez manžela. Pár let na to jí zemřela maminka, která jí byla velkou oporou v péči o děti i v domácnosti. Hrozilo, že půjde do ústavu. Avšak maminka krátce před smrtí stihla napsat zoufalý dopis totalitnímu ministrovi zdravotnictví a sociálních věcí Prokopcovi. Na jeho osobní příkaz se pak pečovatelské služba po osm hodin denně starala o rodinu. Zbytek času pokrývali dobrovolníci. Šlo o první český případ tzv. Independent living.
„Ono to tehdy znělo hrozně divně, že já, která si sama nedokážu ani utřít zadek, že mám tu drzost, že se chci starat o dvě děti. Jenomže já jsem pochopila, že bejt mámou neznamená dětem jenom namazat chleba, ale že jde o to poskytnout jim domov, bezpečí. A že je to především pouto a vztah. A to jsem nechtěla připravit ani děti, a koneckonců ani sebe, protože svoje děti nesmírně miluju.“

Více o životních osudech Jany Hrdé se dozvíte ve vzpomínkovém rozhlasovém dokumentu Hlava mi zůstala, který v rámci cyklu Dobrá vůle uvádí Dvojka Českého rozhlasu v sobotu 29. listopadu a o týden později s následnou diskusí i Český rozhlas Plus. Diskutovat přijdou předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR Václav Krása a dcera Jany Hrdé Kateřina Pincová. Poslechnout si dokument můžete také celý měsíc po odvysílání na webu rozhlas.cz/dvojka/dobravule.

Lenka Svobodová, autorka dokumentu