|
|
 Robert
Jašków, herec
Těšilo vás se do téhle role vrátit, nebo jste ji bral už
jako rutinu?
Upřímně – byl jsem svrchovaně šťastný. Když přiběhnete do
nějakého krátkodobého projektu a něco tam s kolegy a štábem
vytvoříte, je to pěkná práce. Ale tady šlo o velký projekt,
širší plochu, víc času a šancí ukázat, co ve vás je. Navíc
to byl silný dramatický seriál se skvělými scénáři. Druhá
řada byla stejná, ba skoro bych řekl, že ještě drsnější a
silnější. Přitom natáčení devět měsíců v kuse, kde vám sice
skript pohlídá, co jste měla v ruce v předchozím záběru, ale
točí se třeba od konce a udržet svou postavu po tak dlouhou
dobu v určitém stylu je strašně těžké. Mě to ale nesmírně
bavilo. Neměl jsem pocit, že vstupuju někam, kde to už znám.
Čeho se budou týkat nové díly?
Scénáře znovu psali Josef Klíma a Janek Kroupa. Moje postava
Chládka doznala určitých změn, stane se ze mě jakýsi podivín
a samotář. V detektivních případech se opět vracíme do
minulosti, ke kauzám, jež hýbaly společností docela nedávno.
Snad mohu prozradit, že půjde například o předražené zakázky
obrněných transportérů nebo rychlokvašky z různých
právnických fakult.
Překvapilo vás v nových scénářích něco?
Ano, že kluci píchli do různých vosích hnízd. A bezostyšnost
lidí, kteří nám vládli a vládnou. Od Grosse až po Ratha.
Rath je přesně typ člověka, který si ještě vyvěsí na odiv
ceduli: Tady je Rathovo... Nebo Babiš, který chce jako naoko
snižovat daně. Nebo nedávné billboardy – Pražane, jsi
okrádán. Chodím a říkám si: Proboha, co to je? Díval jsem se
a zjistil, že je to celé proto, že se chtějí zakázat
billboardy po celé Praze a že jde o válku. Majitel té
reklamky, co jí patří ty billboardy, se bouří, ne, že je
Pražan okrádán. Už ničemu nevěřím, protože vás to nutí
přemýšlet, co se skrývá za tím, co vidíme navenek... A
nejhorší je, že i ti lumpové, až si odsedí své, vylezou a
pojedou vesele dál. A lidi jim to zbaští. Zapomenou.
Museli jste si dát znovu s vaší filmovou partnerkou Hanou
Vagnerovou do těla?
Znovu. Já se naučil kvůli seriálu jezdit na motorce,
trénovali jsme i kondičku. Ale Hančina role je tentokrát
trochu upozaděná, na scénu totiž vstupuje nová ženská
postava, Eva Jánská. Moje femme fatale. Hraje ji Andrea
Opavská, je to její herecký debut, je profesí tanečnice.
Tentokrát jste natáčeli s jinými režiséry...
Ano. Několik obrazů dělal Petr Nikolaev, ale větší a
podstatnější část jsme točili s Jirkou Chlumským. Byla to
velká radost. S Jirkou Chlumským jsme si padli do oka. Stali
jsme se, dalo by se říci, blízkými přáteli. Byl to záhul,
zkoušel jsem do toho roli Šamana ve stejnojmenné inscenaci
od Egona Bondyho ve Švandově divadle, takže jsem někdy
nespal i patnáct hodin, ale už jsem na tenhle způsob práce
zvyklý. Naučil jsem se během dvou tří hodin síly dočerpat.
Expozitura byla scenáristicky, režijně i herecky projektem,
který vybočoval z běžné televizní produkce. Posunula laťku
kvality výš. Udržela si ji i druhá řada?
Ano. Dokonce bych řekl, že nové scénáře byly ještě lepší.
První série byla totiž vyprávěná zpětně, z pohledu mladé
kriminalistky. Takže do nějakého čtrnáctého dílu jako divák
víte, že se zachrání. Není to neobvyklé, tenhle vypravěčský
postup se používá. Ale leccos prozradí dopředu, což u
napínavých příběhů není vždycky úplně žádoucí.
Tenhle pocit má asi člověk vždycky, když mluví o aktuálnější
práci, ne?
Někdy o jakékoli práci! Já bytostně nesnáším, když herci –
ať už hrají v Babovřeskách nebo jakémkoli jiném blábolu – do
rozhovoru řeknou, že scénář byl úúúžasnej, režisér byl prima
a parta na place senzační a jak jsme se během natáčení
nasmáli, blablabla…. Mně se vždycky při tomhle otvírá kudla
v ruce! Protože to není pravda. Vy vidíte, v čem a co hrajou,
a je vám jasný, že velká většina z nich se tak chová proto,
že chtějí točit s daným režisérem znovu, nebo s jinými.
Nebudou přece říkat nahlas, že to, co právě točí, nebo
natočili, je podle nich úplná kravina.
Hm... Nikdy jste nevzal mizerný scénář?
Ale jo. Loni jsem hrál u Roberta Sedláčka v Kurvaseneříká.
Vzal jsem to proto, že jsem se nikdy nesetkal v práci s
Bolkem, kterýho si nesmírně vážím. Kvůli Robertovi
Sedláčkovi to rozhodně nebylo. Taky tam byla prča, napsal si
to Bolek a já ho mám rád. Ale tušil jsem, že to nedopadne
dobře – a že na tenhle film nebudou chodit miliony. Ale
nebudu přece nikde říkat – jen proto, že chci s Robertem
znovu točit –, že je to skvělý dílo!
Měl jste problém se po natáčení vracet do civilní reality?
Myslíte, jestli jsme se jako ponořili do rolí? Heleďte se,
to jsou další kecy. Když herci tvrdí, že se noří do rolí a
stávají se kupříkladu Hamletem, Othellem... to nám občas
tlačili do hlavy na začátcích studií na DAMU, že se musíme
stát danou postavou. Nemusíme! Dnes to můžu říct, už to vím.
Ano, je potřeba to zahrát pravdivě, do jisté míry se
odevzdat, aby vám divák uvěřil. K herecké práci přistupuju
poctivě, připravuju se, vymýšlím, nechám se mnohým a mnohými
inspirovat, postavy hraju s nasazením. Ale nemusím, když
kupříkladu hraji Šamana, se do něj od rána nořit. Já mám co
dělat s tím, abych řekl všechen ten text, natož se někam
nořit. Já se jednou ptal kolegyně v Disku, kde hrála zásadní
roli, když vylézala zpod jeviště: Na co tak myslíš, když
jdeš na jeviště zpod toho poklopu? A ona: No jestli koupim
večer rohlíky nebo chleba. Rozumíte, finále Pastorkyně a ona
kupuje chleba... Ale to už je čtvrt století, sakra….
Na co myslíte vy, při potlesku po Šamanovi? Na víno?
Jsem šťastnej, že jsou většinou diváci šťastní, a taky že už
to mám za sebou. Rozhodně ale nenechávám odplout roli, jak
někteří vzletně říkají. Prosím vás, odplout roli. Blbost,
jde se do sprchy a na jedno. Spláchnout prach…
No, někteří vaši kolegové v jiných rozhovorech mi
tvrdili, že dožívají roli...
Ale jo, ve všech divadlech a myslím, že i tady ve Švanďáku
ji někteří dožívají do šesti do rána.
Na co chodí lidi u vás v divadle? Se Šamanem, pokud neznali
osobně Bondyho nebo od něj něco nečetli, mají asi problém,
ne?
Je to, jak říkáte. Text, který hrajeme, je navíc těžký,
Bondy psal šroubovaně, není snadné ho napoprvé dát. Ale
překvapilo mě, že se ujal Čapkův Krakatit. Chodí hlavně
mladí diváci, to jsem fakt nečekal. V době, kdy jsou lidi
přesycení informacemi a nechtějí přemýšlet, je to zjevení.
Že se chodí na Řemeslníky a komedii Kdo je tady ředitel?, je
jasné, to se líbí, jsou to milá představení. S univerzálními
příběhy, které platí všude. Mám je rád.
Co si o Bondym vlastně myslíte? Zkoušel jste tohohle
bouřliváka a levicového intelektuála pochopit?
Ano. Jednou jsem byl dokonce u něj na mejdanu v Bratislavě.
On to neměl lehký a obdivuju ho, že se z toho v Šamanovi tak
nádherně vypsal. Obhajoba nedokonalosti, snaha vysvětlit
lidem, že něco spáchal, nedomyslel, klobouk dolů. Byl
blázen, levičák a práskač, to už mu nikdo neodpáře. Ale byl
natolik svérázný, že mu to nemám za zlé.
Pamatujete si něco ze zmíněného mejdanu?
To bylo v rámci divadelního zájezdu do Bratislavy. Pařili
jsme v Astorce a někdo utrousil: Hele, tady za rohem bydlí
Bondy. Já říkám – No nekecej. Pilo se dál, já pak putoval
starým městem a nějak jsem zabloudil. Dorazil jsem k
jakémusi baráku, koukal po zvoncích a vidím: Bondy. Zazvonil
jsem, otevřely se dveře, já šel do bytu, tam seděl vousatý
chlapíček s brejličkama a kolem narváno slovenskými herci.
Já si dal panáka a zase vypad. Ráno jsem líčil kolegům:
Představ si, já byl v noci u Bondyho! Byla to ale v podstatě
zapomenutelná návštěva, protože poselství mi žádné nepředal.
A i kdyby, já bych to ráno určitě nevěděl...
Upravujete si rád svou roli a řešíte ji s režisérem?
Když mě to popadne, dělám takzvané umění. Třeba při
Expozituře jsem říkal Jirkovi Chlumskému: Hele, dej mi tam
hudební podkres, ať je vidět, že se ve mně odehrává nějaký
proces. Když jsme točili v Šárce, navrhoval jsem, že si
stoupnu nad skálu a vezmu si plášť, aby mi jako tomu
Highlanderovi vlál ve větru, a chtěl jsem, aby mě párkrát
obkroužila helikoptéra. No samozřejmě se na mě víte co. Je
to naopak – umění je vychytat na place, co je potřeba, co
nefunguje, a tak. Když vidím, že ostřič nemá zaostřeno,
řeknu to režisérovi, který to třeba neví. Nebo myslet na
text.
To je potřeba vždycky, ne?
Ano, ale je spousta herců, kteří to odříkají a už koukají,
kde mají tágo, které je hodí do divadla. Martin Huba jednou
říkal v rozhovoru moudrou věc: Jsou dva druhy herců – ti,
kteří vědí, jak odříkat text. A pak ti, kteří vědí, CO
říkají. Já se naučil vědět nejen to, jak to říkám, ale co
říkám. Je to strašně důležité, protože pak jste pravdivá.
Přivádíte mě k otázce, co podle vás dobrý herec potřebuje:
správnou techniku, intuici, zkušenost?
To je různé. Zkušenosti jsou samozřejmě k nezaplacení, po
čtyřech letech na škole z vás automaticky není dobrý herec.
Maximálně se naučíte dobře hrát na piano. Čili zkušenost
ano, okoukat řadu věcí. Na druhou stranu, duši neokoukáte.
Tu musíte objevit v sobě.
Jak?
No, to je otázka. Herectví je hrozně ošidná a křehká věc.
Máte někoho, kdo třicetkrát před kamerou zakopne, udělá
tucet klapek, komplikuje natáčení. Ale pak se na to podíváte
a je to tam. A někdo to natočí na první dobrou, říká si, jo,
mám to. A na obrazovce pak vidíte, že ne. Dívali jsme se
nedávno s manželkou na film Vrtěti ženou. Maggie
Gyllenhaalová je přesně ta herečka, která to v sobě má. Ona
rebelku nehraje, ona jí je. Stejně jako Meryl Streepová, ta
ovládá totéž umění.
Což každý nemá. Je to trochu nespravedlnost, ne?
Je. Velká. Někdo se k tomu dobírá nekonečně dlouho, jiný se
jen podívá, něco řekne a věříte mu všechno. Je to i o
přístupu. Když sledujete herce v druhém plánu, jak stojí v
pozadí a třeba se šťourá v nose, víte, že myslí na ten
nákup. To je šlendrián českého divadla. A pak jsou ti, kteří
vnímají, že nejsou v popředí, ale uvědomují si, že jsou
pořád součástí příběhu. Jen stojí a dívají se, ale vy z
jejich pohledu a nálady vidíte, že jsou ve hře.
Jana Podskalská, publicistka
Foto Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 24. 11.
|
