|
|
 Jak vzniká podhoubí násilností?
Vítěz z Cannes, černobíle nasnímaný snímek Bílá stuha (jeho
název odkazuje k pentličce připnuté na oděv, která
symbolizuje dětskou nevinnost), evokuje venkovský svět kdesi
v odlehlé části severního Německa v předvečer první světové
války. Režisér Michael Haneke tak ve své tvorbě dále
rozšiřuje obzor dění: od intimních dramat z rodu Pianistky
přechází k obrazu složitěji uspořádaného společenství. Avšak
i tady se vynořuje příkrov tísnivých norem a závislostí,
dodržovaných i vyžadovaných jako samozřejmé, všeobecně
platné.
V Bílé stuze (sobota 6. prosince, ČTart, 22.30), k níž si
opět napsal i scénář, se zaměřil na vztahy diktované
vyhraněným znecitlivěním vztahů v přísně dodržované
hierarchii mocenského uspořádání, a to od rodinného
mikroklimatu až po makrospolečenský rozměr. Stejnou
poslušnost a úctu, jakou vyžadují rodiče od svých dětí a
manželé od svých žen, očekávají i výše postavení lidé (ať
již funkčně, nebo stavovsky) od svých podřízených či níže
postavených, aniž by kohokoli zajímala jejich stanoviska,
názory či postoje, aniž by na ně byl brán sebemenší ohled.
Bezvýhradné dodržování stanovených norem se stává jediným
požadavkem.
Ničím výjimečným nejsou tvrdé fyzické tresty, jimiž si
rodiče (a zejména otec) vynucují poslušnost, bezvýhradnou
podřízenost vyjadřuje líbání otcovy ruky jako v případě dětí
místního pastora (Burghart Klaussner). Na rozdíl od surového
bití jako jednorázového výbuchu naštvání, k němuž dochází v
rodině nejníže postavené, se pastorovy tresty stávají téměř
obřadem, někdy odkládány do dalšího dne.
Vypravěčem příběhu, průběžně osvětlujícím poměry v osadě, je
místní učitel (Christian Friedel). Události, na které
vzpomíná, líčí již v postarším věku, se zdůrazněním, že je
pouhým svědkem a že nahromaděné záhady nedokáže beze zbytku
vysvětlit. V protestantské vsi, navenek spořádané a pobožné,
se totiž zřetězí zločiny, které lze stěží vysvětlit, nemluvě
o ještě obtížnějším označení pachatele. Není totiž jisté,
zda spolu souvisejí, zda viníků na sobě vzájemně nezávislých
není více – a zda to mohou být skutečně děti, jak se domnívá
učitel, když argumentuje jejich brzkým, a tudíž podezřelým
výskytem u většiny tragických případů.
Jenže Hanekeho nakonec neláká rozřešení krvavých záhad, ty
vnímá jako vedlejší produkt nemocné společnosti, která se o
několik desetiletí později smíří s idejemi nacismu, obecněji
pak s jakoukoli vládou tvrdé ruky, která slíbí zavést a
udržet pořádek. Takové jsou nejčastější výklady, s nimiž
nezbývá než souhlasit.
Jan Jaroš, filmový publicista |
