|
|
 Iluze
a principy
Těžko tomu uvěřit, ale už je to přes dvacet let, co zemřel
Karel Kryl. Původně jsem napsal „co nás opustil…“, jenže on
nás neopustil, zůstaly tu po něm písničky, básně, vzpomínky
i otázky. Ve svých textech byl obhájcem slabých a
ponižovaných, jeho hrdinové nevítězili v bitvách, ale
umírali v nich. Soucit a patos v písničce o nevidomé dívce,
kterou bychom měli nechat žít v klidu, střídaly nelítostné
charakteristiky nejen „politiků“ a lidí „u moci“, jak se
často (zvláště dnes) zjednodušuje, ale i celé společnosti:
„…na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu…“
Do mého srdce se Karel Kryl nesmazatelně vryl prvního
července 1968 u rybníka Řeka na Vysočině, když za hluboké
noci recitoval Villona a zpíval svou Píseň neznámého vojína:
„Co mi to říkáte?“ vmetl v ní neznámý vojín do tváře
papalášům u hrobu, „že bych šel zas? Rád? Odpověď čekáte:
Nasrat, jo, nasrat!“ Bylo mi tenkrát šestnáct, bard mi to
zpíval ze dvou metrů přímo do tváře, to se nedá zapomenout.
Totéž mě napadlo i ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že jiní
papaláši se rozhodli umístit bustu Karla Kryla do budovy
parlamentu.
Ještě se mi ta vzdorovitá myšlenka ani nestačila uvelebit v
hlavě a na internetu už jsem se mohl dočíst, že Krylův
fanklub proti tomu sepsal petici, kterou podepsalo třináct
set lidí. Na Facebooku kdosi vyjádřil názor, že toho, kdo do
parlamentní budovy bustu instaloval, by měli „hnát svinským
krokem“ (nenapsal odkud ani kam), případně mu „usekat ruce i
hlavu“. Méně radikální pisatel sdělil, že tu jde o „státní
výsměch Karlu Krylovi“, a další citoval Jana Wericha: „Češi
mají ve zvyku udělat z každýho, kdo trochu přečnívá,
gypsovou hlavu...“ Klub přátel Karla Kryla vydal prohlášení,
že tohle by zpěvák rozhodně nechtěl, a jen hudební kritik
Jiří Černý, který se ke Krylovi veřejně hlásil v dobách, kdy
tím riskoval kriminál, se nebál ani tentokrát a napsal, že
je sporné tvrdit, co by si Kryl přál, a dodal: „On si
nemyslel o každém politikovi, že je gauner, a politika že je
svinstvo.“
A tak jsem si po čase pustil Krylovo album Bratříčku,
zavírej vrátka (které mimochodem produkoval Jiří Černý), a
čím déle jsem o věci přemýšlel, tím víc se mi nápad dát
zpěvákovu bustu od Pavla Monharta do parlamentu líbil.
Především mě potěšilo, že se „papaláši“ rozhodli právě pro
Kryla, hodně vzpurného občana, který měl ve vztahu k moci
jasno, nebral si servítky a neprodával se jí. To jsou přece
dobrá kritéria pro výběr osobnosti, jejíž busta bude v té
ctěné budově poblíž jiného symbolu demokracie a svobody – T.
G. Masaryka.
Instalátoři soch mohli v duchu našeho současného zmatení
hodnot a neujasněného vztahu k minulosti vybrat jako symbol
ne Kryla, ale někoho úplně jiného. Třeba jeho kolegu, který
s ním na balkoně Melantrichu v listopadu 1989 zpíval hymnu.
Překvapilo by vás to? A potěšilo? Sepsali byste petici?
Jestli má dnes některý poslanec pocit, že si tím Karla Kryla
koupil, nevymlouvejme mu to, nechme ho v té iluzi dožít do
konce jeho volebního období. Krylova busta v parlamentní
budově zdaleka není jen věcí tohoto okamžiku; znamená to, že
pořád ještě věříme v určité vyšší principy i v to, že
současný morální marasmus není věčný.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
