Číslo 44 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se skladatelem.
Lukášem Hurníkem.

Lukáš Hurník, skladatel a šéfredaktor stanice Vltava

Ano, a zdá se mi úžasné, že v Českém rozhlase už padesát let existuje kulturní program kombinující slovesné pořady, uměleckou hudbu a kulturní publicistiku. Že tu stále může existovat ta „velká syntéza“ různých kulturních oblastí. Možná by bylo pragmatičtější udělat jednu stanici na hudbu, druhou na umělecké slovo. Ale ten náš model rozšiřuje posluchačovy obzory, nabízí podněty odjinud, propojuje publika, vychovává k toleranci. Vltava tak hraje i etickou roli, nebo se o to alespoň snaží.

Je vskutku neobvyklé, že kulturní a umělecké rozhlasové stanici v době, která kulturnosti moc nepřeje, přibývají posluchači. V posledním měření dokonce poslechovost dosáhla pětiletého rekordu. Čemu to přičítáte?

Z matematiky jsem skoro propadal, když si chci zapamatovat telefonní číslo, musím si ho převést na noty. Čísla jsou pro mě trochu tajemný fenomén a připadá mi, že si žijí vlastním životem. Myslím, že je důležité, že jsme ve výzkumech překročili psychologickou hranici 200 000 posluchačů týdně. Ale jestli jich je „fyzicky“ opravdu tolik, to si netroufám říci. Pravda, ať přijdu kamkoli, všichni poslouchají Vltavu a D-dur. Doktoři, učitelé, programátoři, vědci, vzdělaní lidé a jejich manželky v domácnosti… Jenomže ono to bude asi v tom, že se pohybuji hlavně mezi nimi a hodně času pobývám v Rudolfinu a Obecním domě. Na stadionu mezi fotbalisty bych asi dostal jiný obraz.

Nejsem sám, kdo měl v květnu z některých změn obavy. Tu největší asi ze zařazení Telefonotéky do zajímavého dopoledního času. Další „proud slova a hudby“... Ale rád přiznávám, že jsem se mýlil.

To jsem rád, že to říkáte. V Telefonotéce se od května vystřídaly největší osobnosti kultury, umění a vědy. Někteří hosté jsou mediálně známí, ale mnozí se publicitě vyhýbají a jinam než na Vltavu by nepřišli. Ta pestrost je alespoň pro mne moc příjemná: jeden den přivítáme astronoma, druhý den chetitoložku, třetí tympánistu, pak ředitele knihovny… Středeční Telefonotéky se odehrávají ve vinohradském Studiu 2, kde se hraje i hudba naživo. Jeden z hostů nedávno preludoval na klavír a posluchači po telefonu hádali, jaké hudební téma tvoří základ jeho improvizace. Samozřejmě to byla Smetanova Vltava.

Z čeho máte v novém schématu ještě radost?

Mám radost hlavně z posluchačů, kteří změny přijali s pochopením. Těm věrným jsme samozřejmě trochu zkomplikovali život, ale snad jsme pootevřeli dveře novým „Vltavanům“. Například komunikace na Facebooku naznačuje, že se tak stalo. Určité výtky samozřejmě dorazily, třeba na grafickou podobu titulků v Hudební galerii, z nichž nebylo jasné, kdy která skladba začíná. Naštěstí jsme to mohli rychle napravit. Také se ozvali milovníci soudobé hudby, že jí v noci ubylo. Proto jsme do nočního vysílání nově zařadili ty bloky stanice D-dur, kde je dramaturgický důraz na soudobou tvorbu. Jinak mám dojem, že se nám daří nový Souzvuk, dopolední filozoficko-humoristický Kabinet, ranní i odpolední Mozaika nebo sobotní hudební pořad Fortissimo.

A já bych přidal ještě kabarety, které se setkávají s živým ohlasem. Ovšem s dávnými rozhlasovými kabarety typu „průvodní slovo – písnička – scénka“ nemají, jak jsem s ulehčením zaznamenal, mnoho společného. I když naši recenzenti k zatím odvysílaným kabaretům měli své výhrady, obecně je nutné tento žánr tak, jak jej pěstujete, přivítat. Jaké vám na ně chodí reakce posluchačů?

Reakce máme rozmanité, od absolutního nadšení až po žalobu k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ale u satiry je to vždycky tak. Když jsem před třiadvaceti lety nastoupil do rozhlasu, už tehdy se říkalo, že Vltava by měla mít svůj kabaret, že na kulturní stanici patří. Několik pokusů se uskutečnilo, ale v zásadě to byl projekt překračující možnosti Vltavy. Teď se v rozhlase proměnila organizační struktura, která v tomto případě skvěle zafungovala, a kabaret je na světě. Je to forma velmi choulostivá na hledání hranic: to, co se jednomu zdá jako „trefa do černého“, jiný vnímá jako přešlap.

Kabarety jsou po minutových hrách dalším vítaným oživením programu. Jistě ne posledním...

Svěží vítr určitě vane z oblasti nových médií. Například u hudebních interpretačních soutěží chceme být s mikrofony živě už u finálních kol a dát možnost posluchačům, případně divákům videopřenosu zahrát si na porotce, po sociálních sítích posílat hlasy soutěžním adeptům a pak konfrontovat svůj názor s verdiktem odborné poroty. Už jsme také vysílali současně dva živé operní přenosy z Národního divadla. Na Vltavě byl k slyšení normální zvuk představení, na D-dur pak přenos téhož představení, ale ze zákulisí. Zpovídali jsme kulisáky a udýchané pěvce, kteří se právě vrátili z jeviště, kde odzpívali svou árii. No a před časem v jednom radiofonickém experimentálním přenosu hrály současně dvě hudební skupiny společnou skladbu. Jeden ansámbl ale seděl v Praze a druhý v Barceloně.

Jak si vedou „mladší hudební sestřičky“ Vltavy, D-dur a ČRo Jazz?

Ty staničky vznikly s tím, že budou oslovovat specializované publikum. Musejí být nízkorozpočtové a jejich program musí být přehledný a jednoduchý. D-dur příští rok oslaví desáté narozeniny, byla to první digitální stanice v republice. Teď ovšem přichází nová éra, digitalizace rozhlasového vysílání, tedy DAB. Možná že až si budeme moci každý pustit D-dur nebo Jazz v autě nebo do sluchátek v tramvaji, význam našich ministanic se hodně změní. Mimochodem Jiří Grygar, který pracuje na obří astronomické observatoři v Argentině, říká, že se tam, v těch kopulích, poslouchá po internetu jenom D-dur…

Když mluvíme o hudbě, Vltava, to není jen rozhlasové vysílání, ale také podpora hudebních projektů v celé republice. Které z nich pokládáte za nejcennější?

Když se ptáte takto, tak ty, které by bez naší účasti asi zanikly. Velké festivaly se bez rozhlasu obejdou, ale je spousta těch, kterým naše přistavené mikrofony pomáhají při získávání podpory od měst a sponzorů, přímý přenos dělá koncert atraktivnějším i pro publikum. Radost mi dělá třeba festival Hudební fórum Hradec Králové, který se také chystá na svůj desátý ročník. Hrají se na něm nejúspěšnější skladby zahraniční soudobé hudby, čeští skladatelé tam nesmějí.

Neměl byste jako vážený partner Hudebního fóra uplatnit svůj vliv a vtisknout mu „českou stopu“?

Festivalů soudobé hudby spojených s našimi skladatelskými či interpretačními osobnostmi a skupinami je celá řada. Každý z nich vyjadřuje do velké míry názor svých duchovních otců, což je jistě dobře. V Hradci ale před deseti lety vznikl dramaturgicky zcela nestranný festival, který chce návštěvníkovi nabídnout koncertním provozem prověřené moderní skladby, které měly obrovský úspěch v cizině, ale k nám by se nedostaly, právě proto, že tu jejich autoři nemají své ambasadory.

Už jsme si zvykli, že dramaturgie Vltavy pracuje každý rok s jednou či dvěma dominantami. Letošní rok je na Vltavě ve znamení české hudby a také polské kultury. Co bude profilovat příští rok?

Příští rok budeme připomínat šestisté výročí upálení Jana Husa. Od něho odvodíme dramaturgickou linku zabývající se hrdinstvím v českých zemích a Evropě, naším vztahem k hrdinům i zbabělcům, budeme hledat odvážné tvůrčí počiny v hudbě i literatuře. Svého hrdinu má každá opera i román. I klavírista, který jde na pódium hrát Beethovenovu Appassionatu, je svým způsobem hrdina. A Jan Hus nebyl hrdinou jen v posledních hodinách svého života – statečně bojoval za morálku, za hodnoty rodného jazyka, za ideje, které stavěl nad materiální prospěch. Možná nám s tím tématem pomohou i další stanice.

Milan Pokorný

Foto Tomáš Vodňanský

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 20. 10.