Číslo 30 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s podnikatelem.
Stanislavem Bernardem.

Stanislav Bernard, podnikatel
a pivovarník

Cizí piva piju ne proto, že bych si na nich chtěl pochutnat, ale abych věděl a mohl srovnávat. Když se ptáte konkrétně na tyhle dvě značky, tak obě dvě „můžu“. Samozřejmě jsou totálně odlišné, plzeňské je hořké, Budvar je spíš dosladka. Na Budvaru si vážím toho, že se v něm neuchýlili k velkovýrobním zjednodušeným postupům a snaží se pivo dělat pořád tradičně. Někoho po něm může bolet hlava, což je dáno použitím kvasnic, které dlouho zrají. Ale Budvar stále vnímám jako poctivé pivo.

Často používáte termín „europivo“ – jako výraz pro nápoj bez charakteru. Proč velké pivovary své pivo unifikují? Je v tom pohodlnost, nebo špatný podnikatelský záměr?

Je v tom jen snaha vydělat. Europivo je zprůměrovaný výrobek, který nemá zjevné vady, ale ničím vás neosloví, je to nuda, šeď. Já si nepředstavuju pivní velmoc jako zemi, kde z každého druhého pivovaru teče stejné nebo podobné pivo, jako třeba dneska v Rakousku. Pivní velmoc je země, kde má každé pivo jinou chuť.

Může mít kvalitní český pivovar zahraničního vlastníka?

V roce 2014 je podle mého bytostného přesvědčení úplně jedno, kdo pivovar vlastní. Ale už vůbec není jedno, co tím sleduje. Pokud je základním cílem majitele zisk, tak se to někde pozná. A to se netýká jen piva, ale jakékoli lidské činnosti. Pokud jsou vaší hlavní motivací peníze, tak budete mít – ať chcete, nebo nechcete – k podnikání jiný přístup než ten, komu jde o spokojenost zákazníka, dobré řemeslo nebo službu.

Ale i podnikatel, který dbá předně o řemeslo, chce vydělávat. Vám o to snad nejde?

Nemáme zisk na prvním místě. Naší snahou vždy bylo vařit co možná nejkvalitnější pivo, to za prvé. Druhý cíl je budovat obdivovanou, kultovní značku, která rozhodně nestojí v řadě. A až na dalším místě je naše ekonomické zdraví. Bohužel, řada nadnárodních korporací má jiné priority. Jsem dokonce přesvědčen, že mnoho výrobků se dnes vyrábí úmyslně s omezenou trvanlivostí, aby si člověk po nějaké době musel koupit výrobek nový. Mám pocit, že se obecně vytrácí globální poctivost.

To nezní zrovna optimisticky…

Nezní. Ale já jsem na druhé straně přesvědčen, že přibývá lidí, kterým to vadí. A že to kyvadlo, které se už léta vychyluje směrem k penězům, se začne díky poptávce po kvalitním zboží vychylovat zase na druhou stranu. Jen je škoda, že ho nelze ustálit v optimální poloze.

V době, kdy jste začínali, bylo české pivo spojováno s fotbalem a vulgárními kresbičkami humoristy Urbana. Proč jste zvolili jinou mediální strategii?

My jsme taky mívali reklamu na venkovních zápasech fotbalové reprezentace, ale časem jsme od toho ustoupili a dneska už bych do toho nešel. Jestliže chcete budovat obdivovanou značku, tak je vcelku nepřirozené vázat se na masový sport, natož na současný český reprezentační fotbal. Protože spojíte-li se s něčím podprůměrným, degradujete tím svou značku.

Není běžné, aby se pivovar jmenoval podle vlastníka. Byla v tom rozhodnutí vaše ješitnost, kus exhibicionismu?

Víte, jak to bylo? V roce 1991 jsme s mými společníky Pepou Vávrou a Rudou Šmejkalem vydražili zkrachovalý pivovar. Na krku jsme měli 52 milionů dluhu, ze sta procent jsme to platili z úvěru. Já zastavil i rodný dům ve Slezsku, kde tehdy žila manželka. Do toho jsme neměli značku, protože pokračovat s původním názvem nešlo, humpolecké pivo mělo totálně zkaženou pověst. A když jednou Ruda Šmejkal vyloženě plácnul do vzduchu, ať se to teda jmenuje Bernard, proběhlo mi hlavou, že to nezní špatně. Navíc se název nemusel překládat a neznamenal v nějakém cizím jazyce něco úplně jiného – jako třeba ETA… Tak jsem na kývnul, tohle byla ta moje ješitnost. A teprve v dalších letech jsme začali reklamu pivovaru spojovat s mojí osobou.

Český pivní trh v posledních letech výrazně ovlivnil boom minipivovarů. Je to zdravý trend? A jak moc se obáváte konkurence?

Kdybych se malých pivovarů bál, tak bych pro ně v roce 1995 neprosadil sníženou spotřební daň, která jejich boom umožnila. Pokud by se to nestalo, šli bychom cestou Holandska či Dánska, kde zbyly tři velké značky, asi deset malých průmyslových pivovarů a možná pár desítek minipivovarů. Česká realita je taková, že je zde průmyslových pivovarů přes čtyřicet a minipivovarů dvě stě třicet. Tím se zachovala konkurence a pestrost.

Jaký je rozdíl mezi malým pivovarem a minipivovarem?

Malý pivovar primárně vaří pro trh, byť třeba jen v regionálním měřítku. A minipivovar je pivovar hospodského typu, který vaří pivo přímo pro tu hospodu, v níž se nalézá, případně pro pár dalších hospod kolem.

Netajíte se odporem k některým projevům pivní ne-kultury. Řadíte mezi ně stáčení piva do PET lahví. Co se s pivem v „petce“ stane?

Nejde mi o to, co se s pivem v PET lahvi stane. Mám bytostný odpor proti plnění piva do umělých hmot. Jenom tím, že se pivo stočí do PET lahve, se degraduje jako nápoj. Představte si, kdyby se moselské víno stáčelo do krabic. Myslíte, že by ho někdo ve světě koupil?

Co ještě patří k českým pivním nešvarům?

Nemluvil bych o nešvaru, spíš o důsledku historie – mám na mysli to poměrně široce rozšířené přesvědčení, že české pivo je nejlepší na světě. Částečně je to pravda v kategorii ležáků. Jenže představíme-li si pivní spektrum jako košatou lípu, tak ležák je jen jedna širší větev. Další větve jsou stouty, aly, bocky, uzená piva z Bamberku a spousta jiných druhů a poddruhů. To, že je tady nikdo nezná, je dědictví komunismu, kdy se nesmělo cestovat a zavíral se jeden pivovar za druhým. Před válkou se tu vařilo pivo v asi čtyřech stovkách pivovarů, v roce 1989 jich zbylo už jen sedmdesát.

Jak se díváte na ovocná piva, radlery, mixy piva a limonády – je to jen krátkodechý boom, nebo určitý signál, trend v pivním podnikání?

Trend to určitě není. Jakmile se trh začal s krizí propadat, začaly pivovary vymýšlet, jak to zastavit. My jsme segment ovocných piv sami otevřeli naší Švestkou a Višní, to bylo někdy v roce 2008, 2009. Ta piva jsou dražší, protože do nich dáváme skutečně ovocné šťávy, a ne ochucovadla. Nicméně módní vlna opadla, loni v létě už radlery netáhly. Myslím, že pivní mixy na trhu zůstanou, ale rozhodně nebudou představovat základ trhu.

V čem naopak vidíte budoucnost českého piva?

Přijdou nové druhy. Bernard letos vstoupí na trh s alem, tedy svrchně kvašeným pivem. Bude mít chuť do ovocna a vonět bude koriandrem. A postupně začnou přicházet nové a nové druhy. Protože i ten konzervatismus, o kterém jsme se bavili, zvolna slábne.

Vaše pivo Bernard není nejlevnější…

A ani nebude, to vás můžu ujistit.

Existuje cenová hranice, za kterou byste už nechtěl jít?

Ale jděte, cenu piva přece neurčuje Bernard, tu určuje trh. Žádnou hranici, o které mluvíte, neznám, cena vychází z interakce mezi nabídkou a poptávkou. My se na tom samozřejmě podílíme, protože filozofií Bernardu je vařit co nejkvalitnější možné pivo, čemuž odpovídá nejvyšší možná cena. Lidově a výstižně řečeno: Prodáváme tak draze, jak jen to jde, ale ani o halíř dráž.

Pocházíte ze Slezska, ale podnikání vás přesídlilo na Vysočinu. Považujete se po těch dvaceti letech za humpoleckého patriota? Netáhne vás to do rodného kraje?

Asi se nemusíme bavit o tom, že když někde vyrůstáte a žijete tam přes třicet roků, tak tam znáte každý šutr. Víte, ve kterém potoce jsou pstruzi, kde rostou ty nejkrásnější hřiby a kam se jít koupat k řece. Slezsko, to je moje srdeční záležitost. Humpolec mám taky hrozně rád, je to nezadlužené a skvěle vybavené město, položené v nádherné přírodě Vysočiny. Ze začátku jsem byl naplavenina, navíc jsem si koupil místní pivovar, takže jsem to neměl lehké – vládla tu obrovská závist. Ale po tom skoro čtvrstoletí už mě lidi berou asi o dost jinak než dřív.

Bernard se pyšní přídomkem „rodinný pivovar“. Prý to bylo víceméně z nouze?

To snad ani ne, ale je fakt, že když jsme začínali, potřebovali jsme firmu nastartovat. A v pivovaru pořád pracovali i lidi, kteří ho dovedli k jeho špatné pověsti. Najali jsme proto řadu rodinných příslušníků. Pepa Vávra měl bráchu, který dělal v JZD mechanizátora, tak jsme ho přivedli k nám na údržbu. Pepův druhý brácha šel stáčet sudy. Jeho manželka byla inženýrka kvasné chemie, tak šla dělat šéfovou laboratoře. Moje žena, která učila matiku a fyziku, se za pochodu rekvalifikovala na účetní a začala šéfovat ekonomickému oddělení. A syn kvůli pivovaru ekonomii vystudoval a dnes tu pracuje jako můj zástupce.

Jste znám jako pivovarník, ale i jako spoluzakladatel Nadačního fondu proti korupci. Působíte v něm po boku Karla Janečka, kterého část veřejnosti vidí téměř jako novodobého mesiáše. Jak ho vnímáte vy?

Karel je člověk, který díky svému nadání dokáže vydělat spoustu peněz. To je dar, který dostal do vínku. On ale své miliony nepoužívá ke korumpování politiků jako spousta jiných, v tomto kontextu nikoli podnikatelů, ale zlodějů. Naopak – ty velké peníze využívá k tomu, aby pohnul společností pozitivním směrem. Někdy to asi dělá trochu naivním způsobem, ale bez určité dávky téhle naivity a nadšení není možné změnit vůbec nic. Pokud budeme pragmatiky a pesimisty, tak to tu bude pořád stejné.

Milan Šefl, publicista

Foto archiv