|
|
 Můj
život s fotbalem
Pelé, Garrincha, Djalma Santos, Nilton Santos, Vavá, Didi...
Jména slavných fotbalových kanonýrů z mého dětství se mi
vybaví pokaždé, když na obrazovce začíná přenos dalšího
zápasu na mistrovství světa. Více než půl století se mi
fotbal plete do života, nijak násilně, spíš radostně, ale
hlavně pravidelně a trvale. Stadion, na kterém se za chvíli
bude hrát, je v hlavním městě fotbalu i Brazílie a jmenuje
se Mané Garrincha; tenhle můj oblíbenec už totiž umřel a
Brazilci na něj také nemohou zapomenout. Prý nějak divně
šilhal, měl totiž snad jen jedno oko, už nevím, a také
strašně křivé nohy, takže nikdo nedokázal odhadnout, jakou
kličku udělá. Génius kličky, génius těla...
V tom raném období mého fandovství jsme většinu zápasů
sledovali prostřednictvím rozhlasu. Josefa Laufera jsem
nezažil, ale i po něm dokázala řada rozhlasových komentátorů
líčit drama na stadionu tak barvitě, jako kdybyste tam byli.
Žádné opakované či zpomalované záběry, žádné barevné fixy,
kterými dnes na monitoru kreslí odborníci rozbory situací,
jen vzrušený hlas reportéra a kulisa zvuků ze stadionu.
Takhle jsem poslouchal třeba finále argentinského šampionátu
v roce 1978 mezi létajícími Holanďany s Johanem Cruyffem a
vítěznými domácími v čele s Mariem Kempesem. Byli jsme na
letním bytě, já držel jednou rukou u ucha tranzistorové
rádio a druhou jsem drncal s kočárkem, v němž pospával můj
tříměsíční synek – dneska mimochodem jediný v rodině, kdo má
rád fotbal. Možná to tenkrát chytil z toho tranzistoráku...
Když o tom člověk přemýšlí, vytane mu na mysli celý jeho
život, respektive jeden dlouhý fotbalový zápas občas
přerušovaný chozením do školy, prací, vychováváním dětí či
jinými rodinnými radostmi. Vím, kde a za jakých okolností
jsem zhlédl legendární Panenkův dloubák, tu vtipně kopnutou
desítku, díky níž jsme zvítězili na mistrovství Evropy. Bylo
to na festivalu Děčínská kotva, kam jsem byl jako novopečený
redaktor hudebního časopisu vyslán na svou první služební
cestu. Kromě fotbalu si z festivalu vybavuji už jen opilého
Karla Hálu, jak zapomínal na jevišti text soutěžní písničky,
jinak asi nic... Když mi v červnu 1988 zemřela matka, což
bývá pro člověka jedna z nejtěžších chvil, seděl jsem v
jejím bytě, dával parte do obálek a měl u toho puštěnou
televizi. Na mistrovství Evropy zrovna řádil Marco van
Basten a jeho oranjes...
O pár let později jsem si mohl prohlédnout stadion v
chilském Viňa del Mar, kde v roce 1962 hráli českoslovenští
reprezentanti na mistrovství světa, na němž nakonec získali
stříbro, a když jsem si v malém pohraničním městečku Arica
objednával laciný nocleh a majitel penzionu zjistil, odkud
jsem, začal nadšeně skandovat: Poborský! Poborský!
Tou dobou už jsme totiž měli za sebou další dloubák –
slavnou branku, kterou v létě téhož roku tvořivý Jihočech
vsítil Portugalcům ve čtvrtfinále mistrovství Evropy v
Anglii.
Mentalitu lidí v zemích, které jsem navštívil, zkoumám mimo
jiné tak, že si zajdu na fotbal. A když ne rovnou do
„chrámu“ či do „katedrály“, jak své stadiony nazývají třeba
v Portugalsku, jdu alespoň do hospody, v níž místní koukají
na zápas v televizi. Přes fotbal se totiž o životě v cizích
zemích dozvíte mnoho zajímavého. Ve městě Ushuaia na
argentinské straně Ohňové země mají například fanoušci Boca
Juniors společný hrob na hřbitově… Nejspíš tam jsou toho
názoru, že jakkoli život je konečný, láska k vlastnímu klubu
nehasne ani na věčnosti.
Já nevím, jak to je. Jen mě baví to pozorovat. V televizi
právě skončily reklamy, hlásí se komentátor ze stadionu Mané
Garrincha a chystá se výkop. Prý se bude dívat asi miliarda
lidí. No, povinné to není, tak proč ne...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
