Číslo 22 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Jakubem Hrůšou.

Jakub Hrůša, dirigent

Vždycky jsou – bez výjimky – naprosto perfektně připraveni, ještě se mi nestalo, že by zaváhali. Patří k těm japonským orchestrům, které jsou mimořádně senzitivní vůči západní hudbě. Rozhodně k ní tito muzikanti nepřistupují jakkoli mechanicky, strnule, rigidně... Kdybych zavřel oči a nevnímal orchestr vizuálně, možná bych v některých chvílích ani neřekl, že to není evropský orchestr. Jejich zvukovost je tak dokonalá, že se někdy člověk až zarazí, jestli je to to nejlepší, co skladbě může prospět. Je tam někdy slyšet až taková „vypulírovanost“. Ovšem pro mě jako pro dirigenta je to posvěcení, protože já se u nich kromě jiného mohu učit, jak je vést k západnímu cítění a vnímání hudby.

Jak dlouho v Tokiu působíte a dokdy jste v Tokiu smluvně vázán?

Poprvé jsem s tímto orchestrem spolupracoval v roce 2008 a hned první vystoupení bylo tak úspěšné, že mi krátce nato nabídli pozici stálého hostujícího dirigenta. Nastoupil jsem v roce 2010. Smlouvu mám ještě na další dvě sezony. Čeká se ovšem nástup nového managementu a uměleckého ředitele, jímž se stane uznávaný japonský dirigent Kazushi Ono, a ti si pochopitelně přivedou své lidi, aby uskutečňovali jejich představy. Dohodli jsme se proto, že naši smlouvu nebudeme prodlužovat a já budu volnější pro hostování i u jiných japonských orchestrů, což dosud ze společenských nebo i smluvních důvodů nebylo možné, protože každý orchestr dbá na exkluzivitu spolupráce. V každém případě však naši vzájemnou spolupráci s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem nepřerušíme, už jsme domluveni na jejím pokračování. Jen možná nebudu do Tokia létat tak často. Zatím to bylo dvakrát ročně a při každé návštěvě jsem dirigoval minimálně dva programy.

Jak může hlavní hostující dirigent ovlivnit tvář orchestru? Lze to vůbec uskutečnit při dvou návštěvách v roce?

Zvuk a způsob hraní orchestru zgruntu ovlivnit nemůžete, zato se mezi vámi vytvoří takové pouto, že když pak přijíždíte pravidelně, je zkoušení přímočařejší, orchestr ví, co od vás má očekávat, v daném čase lze docílit lepších uměleckých výsledků, protože se navzájem známe a máme se rádi. Zcela odpadá proces vzájemného poznávání a vytyčování teritorií. U tokijského orchestru vnímám až jakési rodinné prostředí, vřelé lidské vztahy, pohostinnost... Samozřejmě z povahy své pozice hostujícího dirigenta mám možnost ovlivňovat výběr programu. Proto jsem rád, že mohu v Japonsku zařazovat skladby českých autorů, což bych si jinak asi dovolit nemohl, protože by se mi zřejmě dostalo odpovědi, že ty skladby nejsou známé, musí se myslet na prodej vstupenek a podobně.

Mají v Japonsku obdobný systém předplatného jako u nás?

Ano, ale řekl bych, že množství prodaných jednotlivých vstupenek je vyšší než u nás. Sezony pražských orchestrů spočívají značnou měrou na abonentkách, což považuji za dobré. Při veškerém respektu a úctě k posluchači, jehož názor je důležitý a jenž projevuje svůj zájem tím, že si koupí abonentku nebo jednotlivou vstupenku, by měl být návštěvník koncertů do určité míry vystaven tomu, co nezná, a být tím stimulován. A tohle u lidí, kteří si vyberou jen určité koncerty a nenavštíví celý cyklus, obvykle nenastává. Hudba by mohla vlastně fungovat jako muzeum nebo galerie, kam jdeme, protože chceme vidět určité dílo, ale při té příležitosti spatříme i něco, co bychom ani nečekali a co nám rozšíří obzory. U hudby, která je velice kvalitní, ale hraje se málo, bývá velký problém vůbec posluchače nalákat, aby si ji přišel poslechnout.

Kromě jiných skladatelů jste v Tokiu nastudoval i díla Bohuslava Martinů, Josefa Suka, uvedete i skladbu Miloslava Kabeláče. Jak blízká je tomuto ansámblu hudba těchto skladatelů?

Protože tuto hudbu hrají Japonci, kteří netkví bytostně v jedné specifické kultuře vážné hudby, tak jako třeba Němci tkvějí v Bachovi, Beethovenovi, Brahmsovi, Wagnerovi, my zase ve Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi, není pro ně utkat se s hudbou Miloslava Kabeláče nebo Bohuslava Martinů až takový krok do neznáma v porovnání s tím, jak se před padesáti lety museli utkat s takovým Stravinským. Pro ně to znamená profesionální úkol, kterého se zmocňují bez nějakých předsudků a s větším či menším pochopením. Hůře se vyrovnávají s hudbou, u které je třeba řadu věcí dovysvětlit. Tam, kde je notový zápis srozumitelný, daří se jim lépe. Například Martinů hudbu interpretují velice zdatně, protože je napsána jako jasná zpráva, velice precizně. Na druhé straně se potýkají s Janáčkem, protože při jeho interpretaci se musí využít zkušeností i tradice, odvahy i intuice, jeho partitury nebývají jako návod k interpretaci vždycky úplné a s tím japonští muzikanti bojují. Navíc je – třeba při Glagolské mši – musím někdy burcovat k jisté razanci.

Domníváte se, že patří k úkolům českých dirigentů působících u zahraničních orchestrů uvádět českou hudbu?

To je samozřejmé. Jen bych rád podtrhl, že díky svému postu u tokijského orchestru to mohu provádět systematicky. Jindy to stejně dělám, a rád, jsem o to dokonce žádán, občas se tomu i bráním, abych neuváděl jen českou hudbu. Ale v Japonsku je to trochu jiné – tam jde o tu koncepčnost. Podařilo se mi uvést Sukova Asraela, na dalším koncertu uvedu Pohádku léta, to bude celý program věnovaný Sukovi, cíleně se věnuji Bohuslavu Martinů – už jsme hráli Symfonie č. 3 a 6, chystáme se na Čtvrtou symfonii a Kytici, což je skladba, kterou by v Japonsku asi nikdo sám od sebe neuváděl.

Ve výčtu vašich blízkých plánů se objevilo i provedení Mé vlasti s australským orchestrem v Melbourne. Jak hrají Australané Smetanu?

Za prvé ji budeme hrát bez přerušení mezi Šárkou a Luhy. V tom se shoduji s Jiřím Bělohlávkem, že pauza, která se obvykle dělá, není vlastně správná. A za druhé – s orchestrem se dobře známe a máme se rádi. Už jsem s nimi prováděl Dvořákovu Novosvětskou. Na Mou vlast s nimi se těším, dokonce jsem si vyjednal více zkoušek, než obvykle bývá, a je tu tudíž šance výsledek pozitivně ovlivnit.

Která symfonická báseň Smetanova cyklu bývá pro zahraniční orchestry největším interpretačním oříškem?

Prubířským kamenem jsou Tábor a Blaník. Tam bývá hodně obtížné cizím muzikantům vysvětlit, oč se v té hudbě jedná. A trochu jim to přiblížit je třeba. Nejen historicky, ale především emočně. Při jednom uvádění Mé vlasti v Soulu jsem se pokoušel korejským muzikantům objasnit, proč tato hudba vlastně existuje. Všechno bylo přirozené, muzikanti vše dobře chápali, než došlo na Tábor a Blaník. Vysvětlit Jihokorejcům husitskou ideu těchto dvou symfonických básní bylo velmi těžké. Nemůžete postupovat příliš popisně, historicky, protože pak hrozí, že se z toho stane takřka vojenská, militantní hudba. Když zdůrazníte národní aspekty, má to pak sklon k patetismu nebo k sentimentalitě... Najít tu správnou míru mezi zaujatostí, osobním vkladem i určitým nadhledem je velmi těžké.

V současnosti si vás čeští posluchači příliš neužijí – podle vlastních slov trávíte až dvě třetiny z roku v zahraničí. Jaké přínosy a jaké ztráty z toho pro vás pramení?

Výhody jsou nepopiratelné: cestování člověka obohacuje, je to obrovské rozšíření obzorů a také je to významná podpora kritičnosti vůči domácímu prostředí. A to nejen v negativním, ale i v pozitivním smyslu slova. Když jste často v zahraničí, více si uvědomujete nešvary doma, ale také více oceňujete to dobré. Negativem je třeba jistý nedostatek kontaktu s domovským orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Přál bych si ho slyšet i na jiných koncertech s jinými dirigenty, být s nimi v kontaktu i mimo své vlastní programy. To je asi největší ztráta. Zisk je ovšem v tom, že svůj orchestr mohu vnímat ze širší perspektivy – jiné než domácí. A výhodou je i to, že PKF – Prague Philharmonia mohu reprezentovat ve světě.

V průběhu letošního Pražského jara vystoupíte s PKF – Prague Philharmonia na koncertě se zajímavou dramaturgií – uvedete Dvořákovu kantátu Svatební košile a Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr Erwina Schulhoffa. Dvořáka jste na koncertě již uváděli, Schulhoff bude vaše společná premiéra?

Ano. Od Schulhoffa jsme již dříve nastudovali symfonii, ale tento koncert bude premiéra. Na celý večer se těším, protože po zvukové, stylové i po stránce trvání bude Schulhoff dokonalým kontrastem k Dvořákově kantátě. Navíc pro mě úžasná možnost zažít něco, co dirigenti obvykle nezažívají – setkat se na pódiu se smyčcovým kvartetem. Hrát bude Haasovo kvarteto, ve světě velice uznávané.

I zpívaná kantáta je vám však blízká...

Vokální tvorbu mám rád, věnuji se i opeře. Pro dirigenta je důležité být v kontaktu se zpívanou tvorbou, protože ta je jedním z nejpřirozenějších druhů hudebního projevu, co vůbec existuje, a spousta kvalitní instrumentální hudby se může vokální tvorbou obohatit. Mám radost, že po dvou letech od koncertního provedení Fidelia mohu na Pražském jaru zase řídit vokální dílo.

Alena Sojková

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 19. 5.