Soňa
Červená, pěvkyně a Robert Wilson, divadelní
režisér
Pro pražské Národní divadlo právě režírujete a tvoříte
již čtvrté dílo českých autorů. S českými umělci, v ryze
českém prostředí. Nahlédl jste za ty roky do tajů nejen
české hudby a české kultury, ale také do tajů české
mentality?
Robert Wilson: Nemyslím, že bych všemu rozuměl, ale
každopádně jsem některými záležitostmi fascinován. Ostatně,
české umění i česká kultura mě vždycky přitahovaly.
Osudy dobrého vojáka Švejka a Poslední chvíle lidstva Karla
Krause. Proč se právě tato literární díla setkala v projektu
1914?
Soňa Červená: Neznám větších protipólů a zároveň silnějšího
„spřežení“ pro téma 1914 než Karla Krause, kritického
literáta a obávaného novináře, kterému jsme připletli do
cesty dobrosrdečného lidového filozofa, našeho nesmrtelného
Jaroslava Haška.
Kdo přišel s tímto skvělým námětem?
Soňa Červená: Po premiéře Čapkovy Věci Makropulos v roce
2010 jsme si všichni toužebně přáli, aby se Robert Wilson
zase někdy do Prahy vrátil. Když jsem mu naše přání
tlumočila, potěšilo ho to, ale jeho příští volný termín byl
až v roce 2014. S Alešem Březinou, se kterým jsem tehdy
hodně spolupracovala, třeba na Miladě Horákové v představení
Zítra se bude..., jsme zajásali, protože rok 2014 přímo
nabízel téma stoletého výročí první světové války. Aleš
Březina v této souvislosti zmínil Haška a jeho Švejka, mě
zase zajímalo drama Karla Krause Poslední chvíle lidstva,
což je sedm set autentických stránek kritiky a válečné
hrůzy. Oba texty, přestože se na válku dívají z různých
úhlů, se skvěle doplňují a odkrývají celou její absurdnost a
šílenství.
Organizačně to zní poměrně jednoduše...
Soňa Červená: Tak jednoduché to ale opravdu nebylo. Zbývalo
mimo jiné už „jen“ přesvědčit Národní divadlo, aby náš nápad
přijalo za svůj, a také přesvědčit generálního sponzora
projektu o závažnosti tohoto počinu. Oboje se zdařilo. Díky
Národnímu divadlu a díky nadaci Bohemian Heritage Fund.
Jste Američan z Texasu, jak sám někdy zdůrazňujete. Kde
hledáte inspiraci ke ztvárnění tak specifických autorů,
jakými jsou Leoš Janáček, Karel Čapek – a teď Jaroslav
Hašek?
Robert Wilson: Prohlížím si obrázky z té doby a potom na ně
zapomenu. Snažím se respektovat dílo a dobu, ve které
vznikalo, a nacházím si vlastní cestu, jak na ně pohlížet
optikou dvacátého století. Nechci prezentovat historické
dílo, ale dílo, které odráží současnost.
 Zdá
se, že jste s režisérem Wilsonem výborně spolupracující
tandem.
Soňa Červená: Robert Wilson je jedinečný režisér, architekt
a čaroděj světla. Odhadne ihned a přesně své herce a
pozvolna je zavede až na vrchol jejich možností a osobností.
Obdivuji jeho obrazotvornost, nesmlouvavý postoj k práci,
jeho posedlost. Objevil pro mě nový svět. Když jsem končila
svoji operní dráhu, pozval mě ke spolupráci a pak jsem v
jeho produkcích objela opět celý svět. Naučil mě vidět a
vnímat divadlo jinak, než jak jsem ho nahlížela z operních
prken. Naučil mě nestát na jevišti nohama, ale hlavou. Proto
vydržím to, co vydržím. Je to jen věc disciplíny a
koncentrace. Tak jednoduché to je!
Český humor je velmi svérázný. Stejně tak i humor anglo-americký
má svůj vlastní, nezaměnitelný charakter. Je vám něčím
blízký český smysl pro humor?
Robert Wilson: Báječný na spolupráci s českými herci je
jejich skvělý smysl pro načasování a komiku.
Má snad na to vliv i vaše letitá spolupráce se Soňou
Červenou?
Robert Wilson: Ano, spolupracujeme už léta, protože si
navzájem dobře rozumíme. Nemusím jí dlouze vysvětlovat,
kterým směrem se půjde, máme podobný způsob estetického
cítění.
Zažila jste první republiku. Kde se ve vás bere ta nevídaná
modernost a nadčasovost?
Soňa Červená: Doba se mění, posouvá a pádí. Nechci, aby mně
podtrhla nohy, a tak se snažím držet krok.
Čím vás tak přitahují autoři 20. století?
Soňa Červená: Tím, jak málo jsme se od nich poučili. A
jestli by se to snad nedalo ještě napravit.
V Janáčkově Osudu vám Robert Wilson svěřil alegorickou roli
Osudu, v 1914 ztvárňujete roli Času, opět poměrně těžký úkol
pro divadelní definici. Pro vás je to ale zřejmě další
výzva, jak perfektně uchopit nepolapitelné…
Soňa Červená: Říkáte, že není jednoduché ztvárnit čas? Čas
je přece nejjasnější a nejspravedlivější záležitostí na
světě. Doprovází nás celým životem, věrně a přesně.
Nekritizuje nás, nedělá nám žádné problémy, to jen my sami s
ním často nevycházíme.
 Znáte
se s Robertem Wilsonem mnoho let. Byla jste to vy, kdo ho
přivedl k zájmu o českou kulturu a k dramatizaci českých
autorů?
Soňa Červená: Nemyslím si, že bych jen já byla tou příčinou.
Už přípravou inscenace Věci Makropulos se Robert Wilson
nadchnul pro bratry Čapky, Karla i Josefa. A právě tak byl
hluboce zasažen i originalitou a krásou Janáčkovy hudby při
práci na Osudu a na Kátě Kabanové. Pokaždé, když navštíví
Prahu, je nadšen její historií a kulturou.
Nechávají česká díla a čeští umělci ve vaši duši stopu?
Robert Wilson: Ano, ovlivnili můj způsob pohledu na
architekturu, výtvarné umění a design stejně jako na
literaturu.
Sama se velmi aktivně a nezaměnitelně podílíte na vámi
interpretovaných dílech již od jejich vzniku. Nepřemýšlela
jste někdy nad tím, že byste se ujala i jejich režie a
představila tím svůj vnitřní svět tímto způsobem?
Soňa Červená: Na režii jsem opravdu nikdy nepomýšlela,
nechám se ráda režisérem vést kamkoliv, tedy jestliže mu
věřím. A svůj vnitřní svět? Ten na jevišti nikdy nevydávám
Kde je tedy stěžejní místo celého díla 1914?
Soňa Červená: V absurdnu každé války a teroru!
Jak vy sama přípravy představení na takto vážné téma
prožíváte? Dotýká se vás osobně?
Soňa Červená: Třesu se strachy, trémou, pochybami a štěstím.
A svým chronickým těšením se. A nevěřím na naše české „To se
vyvrbí!“. Mimochodem, toto slovo neexistuje v žádné jiné
řeči, kterou znám. Nevyvrbí se totiž nic, není-li za tím
těžká práce a naprostá oddanost.
Přemýšlím, co by tak asi na vaši hereckou tvorbu, a vůbec
celou vaši skvostnou kariéru, řekl váš otec…
Soňa Červená: Můj otec? Nevím, asi to, co mně řekl, když
jsem se s ním naposledy radila a loučila, než jsem
emigrovala. Tehdy pronesl: „Slunéčko, já jsem si žil svůj
život a ty si ho teď žij taky a nenech si do něj od nikoho
mluvit. Ani ode mne.“
Nepodivoval by se třeba nad dnešní formou divadelního
vyjadřování?
Soňa Červená: Možná ano. Divadlo totiž může být od slova
dívat se, stejně tak jako od slova divit se.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Michal Šebík a Ilona Sochorová
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 5. 5. |
