|
|
 Jaké jsou tváře Boba Dylana?
Některé filmy vysloveně potřebují, aby divák ani na okamžik
nepolevil v pozornosti, protože jinak přestane chápat, co se
v nich vlastně děje. Režisér Todd Haynes vytvořil právě
snímek tohoto druhu a nazval jej poněkud neurčitě I’m Not
There. Český název je bohužel mnohem konkrétnější: Beze mě –
Šest tváří Boba Dylana (vysílá ČTart ve čtvrtek 15. května
ve 20.20).
Vznikl počin natolik náročný a vypravěčsky matoucí, že česká
kina úplně minul a rovnou se uváděl na DVD. Tento týden jej
uvidíme v České televizi. Jak název prozrazuje, Haynes se v
tomto experimentu inspiroval osobností písničkáře Boba
Dylana, jehož různorodé dispozice rozdělil mezi šestici
rozličných (a různě pojmenovaných!) postav – od malého
černošského chlapce (Marcus Carl Franklin) přes dospělé
mladé muže (Heath Ledger, Ben Whislaw, Cate Blanchettová,
Christian Bale) až k zestárlému buřiči (Richard Gere).
Hned v úvodu zazní upozornění, že tutéž osobu lze nazírat v
několika různých podobách, načež následuje rychlý sestřih
jednotlivých představitelů. Teprve v závěru se dočkáme
úryvku ze skutečného Dylanova vystoupení, ačkoli jeho
písničky znějí průběžně po celý film, často ve významové
vazbě k příslušnému obrazovému motivu.
Jednotlivá Dylanova „převtělení“ v sobě nesou velká množství
různě zašifrovaných významů, ať již se týkají rozpadlého
rodinného zázemí a vztahu k manželce i dětem, nebo se
vztahují k náhledům na společenský dopad hudby, zde
konkrétně folku, na sílu umělcova příkladu, na upřímnost či
pokrytectví v jeho mediální sebereflexi. Ale stejně tak
spatříme odkazy na početné ikony hudebního světa, literatury
či westernového mýtu. Jednotlivé „dylanovské“ postavy spějí
jak ke zklidnění, tak k sebezáhubné destrukci.
K uhrančivému ztělesnění zvoleného tématu přispěla celá
herecká sestava, vyzdvihnout však musím zejména Cate
Blanchettovou, spojující ve svém Judovi jak určitou tělesnou
křehkost, vedoucí až ke zhroucení přetíženého organismu, tak
provokativní zarputilost, s níž Jude odmítá říkat, co se od
něho očekává. Mistrně postihla, jak vzdoruje jakékoli
typizaci či jednoznačnosti, ochoten dokonce ignorovat
zneužití svých textů politicky militantními skupinami.
Haynesova výpověď žádá plné divácké soustředění. Střídání
různých časových rovin (dominují bouřlivá šedesátá léta
včetně dopadu války ve Vietnamu) a vypravěčských postupů
skládá svéráznou mozaiku, z jejíchž střípků snad lze
sestavit hypotetický Dylanův portrét i obraz doby, v níž
žil. Režisér jako by zhmotňoval určitou vizi spjatou s
Dylanovou osobností, nezastírá snahu dospět k jistému
zevšeobecnění rozložité lidské povahy i smyslu umělecké
tvorby, která vědomě překračuje úzce vymezená žánrová i
druhová řečiště.
Jan Jaroš, filmový publicista |
