Číslo 20 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se Soňou Červenou.
a Robertem Wilsonem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Usměvavý „Meresjev“ z Výškovic

Do Ostravy přijel v roce 1954 až z Mníšku nad Popradom hledat práci. Dnes je mu sedmasedmdesát, má děti, vnuky i pravnoučátko. Když jde rázným krokem ulicí, ti, co ho neznají, si říkají, že jde trochu ztěžka. Málokdo ale ví, že Bernard Živčák nemá už dvaapadesát let obě nohy od kolen dolů. O muži z Ostravy-Výškovic, který navzdory svému postižení všem okolo rozdává radost, optimismus a naději, vypráví dokument z rozhlasového cyklu Dobrá vůle (vysílá ČRo Dvojka v sobotu 17. května v 18.30 a ČRo Plus v sobotu 24. května ve 20.10).

Navzdory svému postižení všem okolo rozdává radost, optimismus a naději. Bernard Živčák v zahradní hospůdce v Ostravě-Výškovicích.

Začalo to v roce 1954 náborem do Ostravy. Tehdy bylo Bernardu Živčákovi sedmnáct let. V Mníšku pod Popradom ani v okolí Staré Ľubovně nebyla práce. Živčák pochází z početné rodiny, a tak hned po základní škole začal jezdit v lese s koňmi, aby pomohl rodičům a sourozencům. Výplatu ale dostával velmi malou, a tak se rozhodl najít si práci v Ostravě. Neměl žádný výuční list a navíc nebyl plnoletý. Dostal se tak nejprve k dopravě na úzkorozchodné trati v Ostravě-Vítkovicích, a když mu bylo osmnáct, pracoval už jako posunovač naplno v celém úseku. Po absolvování základní vojenské služby se vrátil do Ostravy, kde se také seznámil se svou budoucí ženou.

Jenom ty nohy

„Pracovala ve Vítkovických železárnách ve mzdové účtárně a my jsme celé Vítkovice jako posunovači obsluhovali. Tam jsme se poznali, když jsem si chodil pro výplatu. A samozřejmě jako svazáci jsme chodili na společné zábavy,“ vzpomíná Bernard Živčák. Dnes spolu žijí už padesát šest let.
„Nejhorší to bylo, když se mi stal ten úraz. Na koleji jsem uklouzl, udeřil jsem se do hlavy a zůstal ležet v bezvědomí. To bylo právě ve chvíli, kdy z kopce spouštěli vagon. Já ho měl zastavit dole zarážkou, ale protože jsem upadl, tak už ho neměl kdo zastavit. Dva posunovači tenkrát bulali (vynechali – pozn. autora) šichtu, a takhle to celé dopadlo. Nebyl tam nikdo, kdo by ten vagon dokázal zastavit anebo mě alespoň odtáhnul z kolejí. Od roku 1962 jsem v invalidním důchodu.“
Bernard Živčák, živitel rodiny, otec maličkého syna, přišel o obě nohy těsně pod koleny. V pouhých šestadvaceti letech se mu zcela změnil život. Když se probral po operaci v nemocnici, patřil k pacientům s nejtěžším úrazem. Byl na dně. Život po nějakou dobu postrádal smysl. Když se ale později dostal do rehabilitačního centra v Chuchelné, uvědomil si, že jeho případ není neřešitelný. Vedle něj na posteli leželi havíři, kteří přežili zával, v dalších pokojích pak lidé, kteří měli podstatně složitější diagnózu. Nemohli chodit, stát, neovládali části svých těl. Najednou se přestal litovat. Vždyť jemu vlastně celkem nic nebylo, chyběly mu jenom ty nohy.
„Primář mě nechtěl pouštět na invalidním vozíku ven, že se tím ježděním zabiju. V Chuchelné byla obec Bělá a my jsem tam jezdili celá parta na těch vozících. Za pár týdnů jsem měl obrovské svaly na rukou. Myslel jsem, že se v Chuchelné naučím chodit, ale kdepak. Obě nohy se špatně hojily, bolelo to, pořád byly na těch pahýlech otlaky, chtěli mi to řezat v koleně. Jak bych ale pak mohl chodit, když bych neměl klouby? Naštěstí tam byl jeden doktor, který říkal, že na řezání je pořád dost času, to je prý ta poslední štace. Až doma, když jsem se vrátil z Chuchelné, jsem se do toho učení chodit pustil naplno,“ vypráví Bernard Živčák.

Vzepřít se vozíku

Kamarádi, kteří s ním sedávají u jednoho stolu v místní hospůdce v Ostravě-Výškovicích, mu přezdívají – to když je neslyší – Meresjev. Říkají to ale s úsměvem a není v tom žádná zlomyslnost. Připomene to postavu sovětského letce z románu Borise Polevoje Příběh opravdového člověka, který i na protézách dokázal létat a bojovat proti nacistům. „Četl jsem tu knížku několikrát v nemocnici. On dokonce i závodil na lyžích. Nezvítězil, možná byl v závodě poslední, ale jel. A to je důležité,“ říká usměvavý invalida z Ostravy-Výškovic.
Bernard Živčák si předsevzal, že bude chodit. Rozhodl se vzepřít invalidnímu vozíku a dokázat si, že když má pod koleny kusy kostí, na které se dají připevnit protézy, tak proč toho nevyužít. Když jsme spolu seděli na lavičce před vstupem do jeho domku, popisoval, jaké měl a má při chození na protézách problémy. Šikmý řez na jedné kosti způsobuje při chůzi bolest. Přesto hůl vezme do ruky, jenom když je to nevyhnutelné.
Několik let po úrazu se mu k prvorozenému synovi narodila dcerka a dnes má dokonce i pravnučku. Když jsem se ho ptal, co v invalidním důchodu po celá ta léta dělal, odpověděl – tak aby to nikdo neslyšel –, že rozebíral kamarádům auta a lakoval je. Za týden dokázal rozebrat a nastříkat celou škodovku. Napadlo mě, proč se za to stydí. A pak mi došlo, že lidé jsou zlí a že by mu mohli závidět a začít ho pomlouvat.

K čemu zimní boty?

Sedmasedmdesátiletý Bernard Živčák jezdí stále autem. Říká, že má najeto přes milion kilometrů a v autě nemá žádné speciální úpravy pro invalidy. Zvládá ty tři pedály – spojku, plyn i brzdu – jen s pomocí protéz. Neuznává piráty silnic a za volantem se chová jako každý jiný řidič. Nadává. Když ale přijde mezi své kamarády do hospůdky, mění se v jedno velké sluníčko. Zrovna letos o Velikonocích ale v hospůdce chyběl. Vzal svou rodinu autem na několikadenní výlet do svého rodiště, do Mníšku pod Popradom. Hledal jsem ho, abych s ním dokončil sérii rozhovorů pro rozhlasový dokument, a v té hospůdce mi řekli, že tu není, že jel k rodině a že je tady bez něj velmi smutno. Chlapi seděli u piva a mlčeli.
A jak jsem se s Bernardem Živčákem potkal já? Seděl jsem o jedné chladné podzimní sobotě u piva v zahradní hospůdce a přemýšlel, co ještě musím udělat, když tu dovnitř vešel trochu nejistou chůzí veselý chlapík a všechny okolo zdravil. Jeden z hostů se ho zeptal, proč nenosí zimní boty, když už je tak chladno, a všichni se od srdce zasmáli. Pouze já jsem nevěděl proč. Až později mi došlo, že to bylo stejné jako v tom filmu s Meresjevem – když v zimě lezl do letadla a jeho nadřízený se ho zeptal, proč že nemá zimní boty. On je prostě nepotřeboval...

Artur Kubica, redaktor ČRo Ostrava

Foto Artur Kubica



  Jaké jsou tváře Boba Dylana?
  Dívejte se
 
  Nico aneb...               
  Nalaďte si
 
  Jak se Walesa stal...        
  Navštivte