|
|
 Memoár
Řezníčka: zběsilost v srdci
Pavel Řezníček se v jedenasedmdesáti letech rozloučil se
svou spisovatelskou dráhou. Stylově. Vzpomínkovou knihou,
jakých má česká literatura jen pár. Dal jí název Vrstva
chleba, vrstva vápna, královna (Kant + Aula, 2013; 410
stran).
Řezníček má za sebou bohatý život i bohaté dílo. Přes dvacet
knih básní a prózy vydaných doma i v cizině o tom svědčí
jasně. Jsou mezi nimi čtyři tituly laděné memoárově. Jako
nejznámější vystupují Hvězdy kvelbu. S čím tedy přišel
Řezníček tentokrát? S ničím výrazně novým. Spíš se syntézou.
S demonstrací vlastní metody. S koláží, mozaikou, pestrou
skládačkou, kde se míhají jména, místa, časy, ale především
historky, někdy zhuštěné do anekdotického obrazu. Řezníček
vzpomíná na rodné Blansko, na Brno, kde prožil mládí, na
Prahu, kam přesídlil v polovině sedmdesátých let. Na účast v
samizdatu i divokou jízdu v surrealistickém rytmu. Na
přátele, jejichž jména vetkl rovnou do podtitulu – na
Bohumila Hrabala, Karla Šebka, Ladislava Nováka, Joyce
Mansourovou, Jiřího Veselského a další.
Kniha má formát rozhovoru se sebou samým. Je ale spíš
parodií na rozhovor. Řezníček před vlastními otázkami utíká,
kličkuje, opakuje se, cituje ze svých minulých knih, z
deníků, z novinových výstřižků. Skáče z tématu na téma, z
postavy na postavu, z historky na historku. S lineárním
časem si hlavu neláme. Ani s tím, co je pravda a co poezie.
Občas je protivný v útocích na druhé, v různém vyřizování
účtů, ve volání po náležitém docenění. Jenže tohle všechno
patří k jeho kouzlu. Pod slupkou hospodských řečí dřímá
suverénní imaginace. Věčný údiv nad světem, kde se dějí
„opravdu divné věci“. Ten silný iracionální tah vespod textu
je důvodem, proč čtenář všechny vnějškové „kazy“ rád
přehlédne a následuje mistra. Řezníček má totiž smysl pro
absurdní humor, takže s gustem boří jak svět kolem sebe, tak
sebe sama.
Vrstva chleba, vrstva vápna, královna je vlastně dobrým
úvodem do Řezníčkova díla. Pobaví i nadzdvihne ze židle. Ten
styl je prostě nezaměnitelný. Včetně autorova varovného
gesta v posledním řádku knihy: „Lidé, nebděte. Neměl jsem
vás rád!“
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
