|
|
 Terremoto
V Chile už zase máme zemětřesení. Používám první osobu
množného čísla, protože mám tu zemi rád, stýská se mi po ní
a trochu ji znám. V Iquique, kde se teď třásla země tak, že
naměřili více než osm stupňů Richterovy škály, se pořád něco
děje. Obyčejně tak jednou za pět let tam zaprší. Město se
totiž nachází na okraji nejsušší pouště na světě Atacama, v
níž nezaprší třeba celá desetiletí. Když občas spadne těch
pár chuďoučkých kapek na Iquique, na silnici se okamžitě
srazí všechna auta, protože déšť smíchaný s jemným pouštním
prachem vytvoří na vozovce povrch, který si nezadá s našimi
nejklouzavějšími ledovkami. Řidiče pokaždé déšť znovu
překvapí, a tak se nabourají a pak si dalších pět let
vyprávějí, co na té klouzanici zažili. Než přijde další déšť
a oni se srazí znovu. Místní folklor...
Iquique je ale krásné přímořské město, které leží za
obrovskou dunou s velice jemným pískem, tak jemným, že celý
ten obrovský kopec chtěli před lety koupit Číňané pro
keramickou výrobu a vážně o tom s Chilany jednali. Místní
však prohlásili, že jejich duna není na prodej. Chilané,
potomci evropských dobrodruhů a dobyvatelů a araukánských
indiánů, jediného kmene v Latinské Americe, jenž nebyl nikdy
definitivně poražen Španěly, jsou totiž velmi hrdý národ.
Araukáni sice sem tam nějakou bitvu prohráli, to ano, ale
velmi rychle se naučili jezdit na koni a střílet z pušek a
suverénní bělochy nakonec vždy zahnali za hranice řeky Bío–Bío.
Pedrovi de Valdivia, hlavnímu dobyvateli, který tolik toužil
po zlatě, ho nakonec dopřáli – nalili mu ho rozžhavené do
krku. Tenhle národ těžko začne prodávat svůj písek...
Jednou jsem v Iquique nocoval v panelákovém apartmá v osmém
patře nad mořem a v noci mě otravovali komáři. Jak to tak
bývá, vstal jsem, vydal se na lov a pak se pokusil jednoho z
nich zbavit mohutným úderem do zdi. Komár nejspíš uletěl,
ale ve stejném okamžiku se zatřásl celý barák. Že bych měl
takovou sílu? napadlo mě v první chvíli, než mi došlo, že
jsem právě prožil něco, čemu Chilané říkají temblor čili
otřes. V jejich zemi to je častý a úplně normální jev, který
je zkrátka zapříčiněn, jak už to bývá, třením tektonických
desek hluboko pod zemí či pod mořem. Při takovém tembloru
nikdo z oken nevyskakuje, nic se neděje a většinou si ho ani
nevšimnete, a nebýt komárů, prospal bych ho i já. Jiná věc
je ovšem terremoto – zemětřesení, jež proběhlo právě teď.
Chilané už sice umějí stavět nové domy tak, aby odolaly i
největšímu běsnění, ale na zemětřesení si člověk asi moc
nezvykne. Nejhorší prý je na něm ta ztráta půdy pod nohama.
Něco, na co se může člověk po celý život spolehnout, totiž
pevná země, tu najednou není, prohýbá se to, otvírá se to,
„vlní jako Aladinův kouzelný koberec“, jak popsala nenadálý
pohyb jinak poměrně stabilní islandské hory jedna moje
známá. A člověk při tom ztrácí úplně všechny jistoty...
A teď to zase zažívali lidé v kraji kolem Iquique. Jako by
nestačila devastující Rallye Dakar, která každý rok poničí
kousek atakamské přírody… Menší sesuv zaznamenaly i ceny
mědi, jež jsou pro chilskou ekonomiku také hodně důležité.
Každopádně tahle krásná země se z podobných neštěstí umí
rychle vzpamatovat. Mnohem bezútěšnější bývají jistá
zemětřesení hlouposti, jaká známe i u nás. Ta totiž
zanechávají trvalejší následky.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
