|
|
 Rodina
je základ státu... než se přijde na zlodějny
Od scenáristy a režiséra Roberta Sedláčka jsme viděli řadu
filmů (Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů). Nyní
uváděnou tragikomedii Rodina je základ státu (ČT1, neděle
27. dubna, 20.00) lze považovat za vyvrcholení jeho
dosavadní tvorby – kdyby poté nenásledovaly prohry v podobě
neumělých historických rekonstrukcí v Českém století a
zejména v naprosto nezdařeném Dědictví aneb Kurva se neříká,
obskurním pokračování filmu Věry Chytilové.
Snímek Rodina je základ státu se dotýká aktuálního problému,
jímž je přiznání si viny. Hlavní hrdina Libor (Igor Chmela)
si coby jeden z manažerů zvykl na přepychové odměny, jaké
dostával v posléze vytunelované bance – a v první chvíli po
odhalení svého podílu na podvodech a v pocitu ohrožení jej
nenapadne nic jiného než spolu s nic netušící manželkou a
dvěma dětmi odjet jakoby „na dovolenou“, jinými slovy
vypařit se z dohledu vyšetřovatelů.
Téma útěku před pronásledovateli mají filmaři rádi – a v
případě tohoto snímku se dočkáme nanejvýš příjemného
překvapení: režisér s velkou znalostí lidských povah rozvíjí
nejen bezradnost hlavního hrdiny, ale rovněž vztahové vazby
jak k jeho nejbližším, tak k dávným spolužákům, kteří žijí
své všední, možná až příliš usedlé životy na moravském
maloměstě – a ani tato rovina není uchráněna kritické
zvídavosti.
Jistě, kamarádům (Simona Babčáková, Jiří Vyorálek) se nedaří
tak „nadstandardně“ jako Liborovi, avšak rozhodně si nemohou
stěžovat na nějaký sociální propad. Dlužno dodat, že zejména
sebezpytná opilecká sekvence, která se zde rozvine, patří k
nejpůsobivějším v celém filmu, když skrze vyslovované
banality se dostávají na povrch pocity ze zmarněných životů.
Cenné je pojetí hlavního hrdiny. Libor není obvyklým typem
padoucha, jak jej známe z běžných kriminálek: Igor Chmela v
něm postihl spíše rysy zbabělosti, ukázal, jak se člověk
„dobrého bydla“ jen nerad vzdává a je kvůli němu ochoten
popřít své mravní zásady. Chmela svého hrdinu vyvazuje z
běžných představ o bezostyšných podvodnících – Liborovi nade
vše záleží na rodině, kvůli ní odmítá i prchnout do ciziny,
zbožňuje své děti.
Sedláček s notnou dávkou sebejistoty i přesvědčivosti
načrtává obraz rodiny, která svou pohodu a štěstí založila
na příliš vratkých základech. Právě ono prchání režisér líčí
jako Liborovu poslední šanci stmelit rodinu, naposledy
prožít stanování v lese, potají přelézt plůtek do
archeologického skanzenu, kde se jme vykládat dávnou
historii Slovanů. V tu chvíli v Liborovi poznáme
vystudovaného pedagoga, který se snad někdy navrátí z
osudného scestí.
Jan Jaroš, filmový publicista |
