|
|
 Robert
Vano, fotograf
Co to je fotogeničnost? Zaklínadlo?
Každý máme jiné myšlení, každý vnímáme věci svým způsobem. Kdo
může být fotogenický nebo co může být fotogenické pro jednoho,
není pro druhého. Ale já, a už je to asi věkem, si myslím, že
všichni mladí lidé mezi osmnáctým a osmadvacátým rokem jsou
krásní a fotogeničtí. Ani si nepamatuju, jak jsem vypadal,
když mi bylo tolik, vím jen, že jsem se chtěl podobat celé
skupině Rolling Stones najednou.
Kdy vás to přešlo?
Dávno… Teď bych naopak chtěl vypadat jako já sám, když jsem
byl mladý. Já vám na tu otázku o fotogeničnosti vlastně neumím
odpovědět. Vím jen, že některé věci se mi líbí, jiné ne.
Spojení všeobecně uznávaného dobového ideálu krásy plus umění
fotografa dovede tedy z člověka dosti nevýrazného udělat
hvězdu titulních stran časopisů?
Určitě se to dá udělat, ale podívejte se na mě na
fotografiích. Spousta lidí mě fotí při různých příležitostech,
pak mi píšou, mám suprovou fotku, a pošlou mi něco, kde se
nepoznávám. A najednou mi přijde fotka od kluka, který mě
vyfotil v rychlosti o přestávce workshopu o fotografování, a
já si řekl ano, takhle opravdu vypadám, takhle se cítím.
Nezáleží na tom, jestli jsem tam vystajlovaný, a ani nevím,
jestli je ten kluk dobrý fotograf a ti ostatní, co mě kdy
fotili, špatní. Je to náhoda.
Náhoda?
Ano, náhoda. Začínal jsem u fotografa pana Horsta P. Horsta.
Bylo mu v té době už asi osmdesát a byl stejně slavný jako
Helmut Newton nebo Richard Avedon. Říkal, že když každý den
nafotí člověk dva kinofilmy, bude mít sedmdesát dva obrázků,
za rok dvacet šest tisíc dvě stě osmdesát, a z toho se deset
povede, i když náhodou. Pak jsou lidé, o nichž se říká, že
jsou sexy idoly. Jde ale jen o náš univerzální souhlas s tím,
jak věci vypadají. Když někdo teď uvidí na fotce muže s chlupy
po celém těle, řekne, že vypadá špinavě. Když jsem mamince
ukazoval akty kluků, které jsem nafotil, nelíbily se jí.
Říkala, že jsou divní. To jsou všichni teplí? ptala se. Proč?
ptal jsem se zase já. Protože nemají žádné chlupy.
Ale ona je to asi ta generace po Černobylu, dodala... K té
fotogeničnosti mě napadá Andrey Hepburnová. V každé době
vypadá moderně. Možná tohle je ono. I když to málokdo má, aby
vypadal od plenek po rakev úžasně.
Hraje roli charisma?
Nevím, říkají v knihách o estetice, že se tyhle věci řeší od
doby, kdy jsme přijali teorii tří zlatých řezů, tedy někdy od
Michelangela. Když jsme líčili modelky pro focení na titulní
strany, vždycky platilo, že oválná tvář je ideální. Jenže tu
málokdo má. Takže když přišla dívčina s tváří jak televize,
nedívali jsme se na ni jako na konkrétního člověka, nehledali
jsme její duši, věděli jsme, že jí uděláme oválný obličej.
Podvod, a všichni volali wow!
Wow, ano, a potom lidé jako moje maminka sedí před obrazovkou,
dívají se na světové soutěže krásy, a říkají hele, Roberte, já
nevím, která je která, všechny vypadají stejně. Já je poznám
jenom podle čísla, co mají na šatech.
Což svádí k nihilistické úvaze, že jako pouhá čísla můžeme v
budoucnu klidně fungovat.
V modelingu už to trochu funguje. Dřív nebývalo tolik
supermodelek jako dnes. Teď všechny jezdí po světě, jejich
honoráře jsou obrovské, nikdo si nemůže dovolit zaplatit
jejich čas, který by strávily u krejčího. Šije se tedy na
jejich postavy. Když je někde přehlídka, řekne se: pošlete mi
sem deset třicet čtyřek, deset třicet šestek. V tomhle smyslu
měla maminka pravdu. Holčiny jsou zaměnitelné.
Věděla maminka, čím se živíte?
Věděla, že jsem líčil, česal, dělal fotografa, věděla, že jsem
pokaždé pracoval jinde, protože jsem jí posílal pohlednice z
Říma, Milána, Ria de Janeira, myslel jsem, že z toho pochopí,
že se mám dobře, protože jsem se jí to bál napsat, nechtěl
jsem, aby jí to ublížilo. Když jsem emigroval, tátu na tři
měsíce zavřeli, ji vyslýchali a ona to do konce života těžce
nesla. Kdykoli viděla policajta, udělalo se jí špatně.
Řekla vám někdy, co se během výslechů dělo?
Řekla mi jenom, že když jsem ani podruhé nepřijel z
Bratislavy, kde jsem bydlel, na víkend domů do Nových Zámků,
nahlásila to na policii. Myslela, že se mi něco stalo. V
životě by ji nenapadlo, že bych emigroval, protože věděla, jak
jsem se jako dítě bál jít u babičky v noci na záchod, který
byl na dvorku.
Kde jste se poprvé setkali?
V Maďarsku. Mohl jsem si tenkrát vybrat, jestli chci, aby
přijela ona, nebo táta. Je to blbé, takhle se rozhodovat.
Taková Sophiina volba.
To zase ne. Vybral jsem si mámu, měli jsem k ní jako děti
blíž, táta pořád pracoval. Možná jsem si myslel, že příště
vyberu tátu. Ale příště nebylo...
Jak dlouho k vám zpráva o tatínkově smrti putovala?
Čtrnáct dní, neřekli mi to.
Kdo vám to neřekl?
V práci. Byli jsme tenkrát ve Španělsku, takže počkali, až
práci dokončím...
Příšerné. Jak jste se do toho nepřívětivého světa módy dostal?
Náhoda. Pracoval jsem ve sklárně, potom myl hlavy v
kadeřnictví a jednou jsem zaskakoval za kamaráda v salonu
Vidala Sassoona...
Vybavují se mi šampony wash and go...
Vidal Sassoon byl architekt a vymyslel v době pop-artu
geometrické účesy, a dělal jen ty. Nic jiného. Kdo k němu šel,
věděl, že bude mít jeden z jeho čtyř typů účesů. Na natáčky se
chodilo ke Kenethovi. Tam chodila i Jacqueline Onassisová.
Vidal se udržel, protože jeho účesy byly praktické, upravené a
vydržely šest týdnů. Minimalismus. No a nás, mladé kluky, co
neměli zkušenosti ani vlastní zákazníky, posílali česat
modelky na přehlídky. Pro mě byla ta práce zajímavá, pokaždé
jsem dělal něco jiného, s jinými lidmi. Byl to úplně jiný
svět. Pan Horst řekl: dnes děláme holky jako Maria Callas v
Medei, v Mexico City v roce 1947, třetí představení, když
schází po schodech a ztratí hlas...
Věděli jste vůbec, co po vás chce?
Nevěděli. Takže nás pan Horst vyhodil, rozdal nám vizitky a
řekl, že jestli chceme pracovat v americkém Harper’s Bazaaru,
tak až to zjistíme, ať mu zavoláme.
Co když někdo nezavolal?
Asi dodnes myje nádobí. Takhle to totiž bylo skoro každý den.
Česali jsme holky, aby vypadaly melancholicky, jako znělo
Mahlerovo Adagio z 5. symfonie, abychom vystihli dobu, kdy
Chruščov mlátil botama v OSN... Museli jsem se pořád učit,
protože pořád bylo něco špatně.
Tenkrát jsem to bral jako mučení, ale teď vím, proč to je.
Svůj tým si vybírám sám a musím se na něj spolehnout. Ať
fotíme kdekoli, třeba na sopečném Lanzarote, musejí všichni
umět česat, líčit tak, jak to k focení potřebuju. A vím, že
někdy se mohu spolehnout jenom na sebe, protože ostatní to
neumějí…
Copak se pořádné řemeslo už nepěstuje?
Někde ano, tady ne. Tady to není potřeba. Tady se dělá pivo.
Pivo…
Ano, móda se dělá v Paříži, ale to není nic špatného. Když na
Slovensku přijdou s tím, že chtějí dělat módu, říkám, dělejte
halušky. Proč chcete dělat něco, co tady nefunguje? Halušky
máte vynikající, ale nerozeznáte, co je sezona a co fazona.
Nevím, proč to tak je. Francouzi taky nechtějí být Američané,
to jen my pořád chceme být někým jiný. Jako já zamlada všemi
Rolling Stones. Ale copak oni chtěli být jako Beatles?!
Jak jste v tom drsném světě módy přežil?
Já nevnímal, že to bylo drsné, ale že se to nikdy nenaučím.
Viděla jste film Ďábel nosí Pradu?
Ano, nesnesitelná šéfová módního časopisu tyranizovala své
podřízené.
Tak to byla Diana Vreeland v redakci Vogue. V práci byla
první, zjištovala, kdo v kolik přichází. Přišel jsem třeba o
minutku pozdě, nebo i na čas, a už ani to nebylo dobré. Tady
se pracuje od devíti do pěti, říkala, to znamená od 8.45 do
17.15, a každá minuta je třicet dolarů. Chcete být úspěšný
fotograf, Roberte? – Kdo by nechtěl, že. – Tak já vám řeknu
recept na úspěch: padesát procent je narodit se v Paříži a
druhých padesát chodit včas, takže se snažte být aspoň napůl
úspěšný… A tohle mi jede celý život v hlavě.
Ale vybudoval jste si světové renomé. Viděla někdy maminka
všechny vaše fotky?
Když jsem pracoval tady v Elle, ty časopisy jsem jí nosil,
protože si je ráda prohlížela. A naše obvyklá debata byla asi
taková: Co tomu říkáš, mami. Tos fotil ty? Ano. A ty vlasy jsi
taky dělal? Ano, taky. Ale ty nejsou dobře udělané, Roberte.
Jsou. Nejsou, podívej na ty moje. Maruška mi je dělala před
čtrnácti dny a pořád to drží. Ale takhle rozcuchané... Jsi
šťastný? Já nevím, mami. Ty jsi? Jsem.
S maminkami se přít nedá. Někdy.
Co jsem jí měl odpovědět? Že mám šťastné momenty? Třeba když
mě nebolí záda? To máte jako když se mě ptají na národnost.
Volala mi redaktorka jednoho slovenského časopisu, že by se
mnou chtěla udělat rozhovor, ale jak prý slyší v telefonu,
necítím se být Slovákem, takže asi nepřijede. Měl jsem jí
říct: milá paní, voláte v sedm ráno, vzbudila jste mě, jsem
naštvaný… a co vy? Cítíte se jako Slovena? – Víte, já takové
věci nechápu. Necítím národnost, náboženství, sexuální
orientaci…
Šárka Vieweghová
Foto Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 10. 3. |
