|
|
 Černá,
bílá, orgasmus
V roce svých padesátin vydala Iva Pekárková v Mladé frontě
novou prózu – román Levhartice (240 stran). Po sérii knížek
psaných nesnesitelně lehkým perem, ať šlo o soubory povídek,
výběry z blogových zápisků anebo novelu Sloni v soumraku, je
tu znovu autorka v plné síle, jak ji známe třeba z prózy Dej
mi ty prachy – mocná jak velkého, dynamicky rozvíjeného a
rázně pointovaného příběhu, tak expresivního a vtipně
kritického podání, které si ovšem skoro na každé stránce dělá
legraci především samo ze sebe.
Na první pohled je Levhartice erotickou, skoro pornografickou
prózou, svědectvím o jedné probuzené sexualitě, ochotné k
experimentování všeho druhu. Variace a kombinace černý, bílý,
starý, mladý, muž a žena – to všechno známe dobře minimálně od
francouzských libertinů přelomu 18. a 19. století. Ovšem
Pekárkové aktualizace má svá hlubší místa. Hlavní hrdinka
jménem Milla je sice původem z Čech, ale žije už nějaký čas v
Londýně. Je jí kolem pětačtyřiceti a má za sebou samé nemilé
zkušenosti jako rozvrácené manželství, smrt jedné dcery a
problematický vztah s druhou dcerou. A před sebou? Asi by
chtěla být navzdory nevyhnutelně uvadajícímu tělu konečně
šťastná, ale jak?
Aktivované smysly a myriády orgasmů ji nakonec dovedou do
náruče dobře fungující černošské rodiny původem z Nigérie.
Vezmou ji samozřejmě za svou, jako „první druhou manželku“.
Čtenář by málem čekal netradiční happy end, který si utahuje
snad ze všech myslitelných konvencí a sympaticky přitakává těm
nejspodnějším, původním lidským touhám. Nesluší se prozradit,
jak autorka čtenářské očekávání surově rozbourá – ale sluší se
říct, že Pekárková napsala skvělou knihu. Není ani náhodou
zakomplexovaně česká, je svobodně univerzální. Její hrdinka
pak odsouvá erotickou dimenzi psaní suverénně do druhého plánu
– jde přece o individuaci, hledání sebe, svého místa ve světě.
A to není nikdy jen černobílé, ať k tomu černé skvrny na bílé
srsti levharta jakkoli odkazují.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
