|
|
Páně Olivovy osudy
Český rozhlas Vltava odvysílá v týdnu od 17. března vždy v
11.30 hodin premiéru pětidílných vzpomínek mezinárodně známého
olomouckého rodáka Otmara Olivy (19. 2. 1952), absolventa
Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti (1972) a
Akademie výtvarných umění v Praze (1978). Toto pokračování
cyklu Osudy vznikalo ve Studiu 1 olomouckého rozhlasu a na
Velehradě, kde Otmar Oliva žije s manželkou Olgou a dětmi a
kde má také svůj ateliér se slévárnou.
Genius loci cyrilometodějského poutního místa dokonale souzní
s křesťanským smyslem Olivova života a velmi rozsáhlého díla,
které zahrnuje volnou plastiku, liturgické a obřadní (převážně
církevní) artefakty, insignie, reliéfní výzdobu zvonů, pamětní
desky, busty, medaile i velké komplexní sochařské realizace
určené převážně do chrámových interiérů v Evropě a zámoří. Do
evropského povědomí vstoupila zejména jeho sochařská řešení
výzdoby kaple Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. ve
Vatikánu a výbava interiéru kostela Marie Matky Církve ve
slovinském Mariboru. Je držitelem Ceny Masarykovy akademie
umění, Pamětní medaile Třetího odboje a Řádu sv. Cyrila a
Metoděje. V devadesátých letech 20. století vyučoval na Scuola
dell’arte spirituale v Římě.
Nespravedlnost světa
Dětství v Olomouci má spojeno s předměstím Staré Hodolany, s
cinkotem tramvají plazících se sem ze vzdáleného centra, s
promenádou kolem řeky Bystřice, s otcem – vojákem 2.
československého západního odboje, s otcovým zatčením
komunistickou Státní bezpečností, s jeho vězněním. Otmarovi
bylo tehdy devět. „Tatínek vešel tam, kde jsem spal, a řekl:
,Otíčku, běž za tetou.‘ Ta bydlela nahoře. Když jsem se pak
vracel dolů, abych šel do školy, viděl jsem, že je otevřený
gauč, kde tatínek ledacos schovával, včetně takové zarámované
fotografie generála Montgomeryho, a ta byla rozbitá a
rozšlapaná na zemi. To byl poslední vjem s tatínkem na dlouhá
léta. Připadal jsem si sám a opuštěný a dlouho jsem to zatčení
otci v duchu vyčítal.“ Otmarův otec po propuštění emigroval do
Švýcarska. Otmarovi i jeho manželce nabídl totéž, oni však
odmítli. „Nastoupil jsem na vojnu do Českého Krumlova. Po
letech jsem se dozvěděl, že zároveň se mnou tehdy narukovali
dva agenti Státní bezpečnosti s krycími jmény Peter a Walter,
mladí kluci, moji spolubojovníci ve zbrani, a ti měli za úkol
mě vyprovokovat. Výsledkem toho bylo, že jsem byl 17. října
1979 v devět hodin ráno zatčen a následně nepodmíněně odsouzen
ke dvaceti měsícům v pracovním lágru.“
Poslouchá se to málem jako drama z časů Shakespearových, ale
ti tři ještě stále žijí: oběť i ti, co ji mají na svědomí.
„Otmar o těch věcech skoro nikdy nemluvil, a když už začal,
zadrhl se po pár slovech,“ říká tiše jeho žena Olga, která je
natáčení přítomna. „Pro mě bylo nejhorší, když se vrátil domů
z vězení a já si uvědomila, jak bolestně ho ta zkušenost
poznamenala.“ Sedíme na dvoře velehradského statku, lehký
podvečerní větřík povlává větvemi jabloní obsypanými plody,
hlásí se podzim 2013. Z nedaleké baziliky se rozklinká
klekání. Připadá mi, že jsem se ocitl v bezčasí, ze kterého se
mi tichem ani nechce vystoupit – tak bohaté trestí a bolestí
nedobrovolně prožitého je.
Kdo je koho stykem
Svazek StB, spis Otmar Oliva, strana 8, zápis ze dne 17. 2.
1984: Dosavadní kontrolou vyplývá, že Oliva neustoupil do
dosavadní doby z antikomunistického smýšlení, udržuje styky na
církevní kruhy a na nábožensky orientované osoby z jeho
někdejšího působiště Olomouce, z nichž většina představuje
zájem StB. Otmar Oliva je aktivním stykem objektů Bohoslovec,
Drozd, Vychovatelka a Geolog rozpracovaných StB Olomouc po
linii církve. Dále je stykem objektu akce Solon rozpracovaným
StB Ústí nad Labem. Mezi jeho důvěrné styky patří objekty akce
Timo, Psyché rozpracované 2. odborem StB Brno. Oliva rovněž
prochází celostátní akcí Uzel řízenou XS SNB Praha. Na základě
provedeného šetření je Oliva podezřelý ze spáchání trestného
činu podle §98 TZ, a proto navrhuji zavedení signálního svazku
pod heslem Otakar s cílem dokumentování této trestné činnosti.
Podepsán: Hromada Vladimír, operativní pracovník StB.
„Znovu mě chtěli odsoudit, znovu mě chtěli dostat do lágru. To
se jim naštěstí nepodařilo, přišel listopad 1989. Na svých
občanských postojích jsem nemusel chlup měnit, o to víc mě
mrzelo, že proroci byli odmrštěni a zvítězil střední proud,
který se strašlivě podobá tomu v sedmdesátých letech.
Vysvětluju si to tak, že egyptské otroctví trvalo příliš
dlouho na to, aby generace, které svobodu nezažily, s ní znovu
uměly zacházet a věděly, co od ní chtějí. Je zkrátka nemožné
být v totalitě vychován ke svobodě.“
V očekávání šťastného konce zavládla skepse. Otmar se dívá do
očí pravdě, že už nikdy nebude mladý, ač mu dětská naivita a
bezbrannost zůstaly, že už nikdy nepodá ruku otci, aby se s
ním smířil, že už nikdy ve své mysli nepřestane být doživotním
muklem.
Do úst se mi dere otázka: „Přece se jim to nemohlo podařit?
Přece nebyli tak silní, že by dokázali jednou provždy rozlomit
lidskou duši!“ Ale mlčím.
Michal Bureš, autor a režisér pořadu
|
