|
|
Vojtěch Kodet, kněz
Mnoho let jste vnímán mezi křesťany v Čechách i na Slovensku
jako duchovní „superstar“. Jak vás toto vědomí formuje?
Nikdy jsem se tak necítil. Uvědomuji si, že jsem mezi
některými věřícími známý a oblíbený, ale stejně tak mám i dost
nepřátel. Obojí přijímám tak, jak to je. Možná, že nějak
vyčnívám, ale o „superstar“ mám zcela jiné představy.
Nahrávky vašich duchovních promluv kolují více než třicet let
mezi lidmi, kteří je opatrují jako oko v hlavě.
Před mnoha lety jsem přišel jako kaplan na Vysočinu. Tamním
lidem se líbila moje kázání a začali si je nahrávat. Bylo to
ještě v době komunistického režimu, kdy nebyla běžně dostupná
duchovní literatura ani nosiče s mluveným duchovním slovem.
Lidem se mé promluvy zřejmě nezdály tak hloupé, přestože já je
dnes nemohu poslouchat. Byl jsem mladý zelenáč, radil jsem v
mnoha věcech, které jsem samozřejmě nemohl prožít, ale snažil
jsem se o to více vzdělávat. Nad svými promluvami o křesťanské
výchově jsem sedával do tří hodin do rána. Postupem let jsem
zkušenosti načerpal převážně ze své kněžské praxe, kdy za mnou
přicházely stovky lidí se svými starostmi i radostmi. Vzdělání
je potřeba spojit s životní zkušeností, protože žádná teorie
sama o sobě nemůže postihnout všechny životní situace.
Vaše kázání prý v osmdesátých letech poslouchávaly i krávy v
kravíně. Neměly pak vyšší dojivost?
Jestli se zvedla dojivost krav, nevím, pokud ano, bylo by to
na patent. Každopádně moje tehdejší názory a myšlenky museli v
kravíně poslouchat spolu s kravami i nevěřící lidé, protože
ženy, které nemohly jít v neděli ráno na mši, si nechávaly mé
kázání nahrát a pak je takhle hromadně všichni při práci
poslouchali.
Pocházíte z rodiny, která byla za komunistického režimu
perzekvována. Jak tato skutečnost ovlivnila vaše vztahy?
To byl a je velmi důležitý aspekt naší rodiny. Tatínek byl již
v roce 1948 odsouzen za práci s křesťanskou mládeží. Ve vězení
pak prožil nové osobní obrácení k Bohu, k hlubšímu životu s
ním a dobral se určité lidské zralosti v nazírání na svět.
Posléze pak velmi provokoval totalitní mocnáře tím, jak dával
najevo, že se nikoho nebojí, protože vnitřní svobodu mu vzít
nemohli. A v tomto duchu nás všechny vychovával. Vedl nás k
tomu, abychom pochopili, že pokud nedosáhneme v životě všeho
toho, po čem toužíme, ještě to neznamená, že nemůžeme být
šťastní.
Jak jste situaci kolem vaší rodiny chápali jako děti?
Samozřejmě že jsme vnímali třídní rozdíly. Viděli jsme, jaké
oblečení a jaké svačiny si nosily děti z „normálních“ rodin.
Ale rodiče o tom s námi mluvili a neustále se nás snažili vést
k tomu, abychom se sami rozhodovali pro vyšší hodnoty. Moc
důležité bylo i to, že se nám opravdu věnovali. Díky tomu jsme
se pak doma všichni scházeli rádi a našich vztahů jsme si
vážili nade všechno. Měli jsme jistotu, zázemí a domov v tom
nejkrásnějším slova smyslu.
To je dnes velká vzácnost. Proč se dnešní rodiny tak lehce
rozpadají?
Příčin bude asi víc. Především záleží na kvalitě manželů a
také na tom, z jakého prostředí sami vyšli, na jejich
hodnotovém žebříčku a na tom, co od života očekávají. Každého
člověka zásadně poznamenává to, co prožil v dětství. Do
dalšího života si z něho nese nějaký vzorec chování ve
vztazích, pocit bezpečí nebo nejistoty, lásky a odpuštění,
nebo naopak neodpuštění. Jestliže má člověk vlivem dnešního
hédonismu zásadní touhu vlastnit co nejvíce, pak to
pochopitelně vztahům neprospívá, ale rozbíjí je. Není důležité
to, co mám, ale to, co jsem! V pořádku musí být především
nejbližší vztahy, pak ty s ostatními lidmi, protože od toho se
odvíjí vše.
Porevoluční mládež je však úplně jiná než děti padesátých let.
Ano. Nikdy jsem nezažil něco jako nudu. Když jsem si uvědomil,
že v nově formující se společnosti je potřeba organizovat
dětem volný čas, byl jsem jako v Jiříkově vidění. Organizovat
mladému člověku jeho čas je samo o sobě něco podivného,
nezdravého. Pokud si mladý člověk neví rady s časem, který má,
znamená to, že něco v něm je prázdné. Nemá dostatečně bohatý
vnitřní svět, který by určoval jeho život a vztahy. Velkou
chybou dnešní společnosti je, že děti nemají často žádné
povinnosti a práci. Dítě přece musí být od malička vedeno k
tomu, že má přispět svou prací do společné domácnosti, aby v
ní pak všem bylo dobře. Dnešní děti mají jednu obrovskou
nevýhodu. Používají sice technické vymoženosti, o jakých se
nám ani nesnilo, ale právě díky nim často nežijí vztahy.
Všichni máme dnes svůj pokoj, mobil, počítač, televizi. Večer
se často nesejdeme ani u večeře. Snadno tak dochází k
odcizování se ve vlastní rodině a není kde se naučit žít
zdravé vztahy, naučit se lásce, odpuštění.
Co je určujícím prvkem pro zdravé fungování rodiny?
Láska, úcta, věrnost.
Každý člověk, každý vztah i každá rodina mají své rituály.
Jsou důležité?
Patří k utváření jistoty a člověk se cítí dobře, když věci
jsou, jak mají být. Ušetří se tím i mnoho času a vnitřní
energie, když vím, že to a to má svůj řád. Vždyť i slavení
čehokoliv nebo obyčejný všední život mají své rituály a stále
se opakující činnosti. Kdyby tomu tak nebylo, nepoznali bychom
rozdíl mezi obyčejným dnem a svátkem. A nemusejí to být velké
věci, stačí maličkosti, detaily, na které se dokážeme těšit.
Rituál z nás snímá úzkost z rozhodování, stačí mu dát jen
obsah. Velmi důležité z hlediska psychohygieny je, jak
dokážeme zakončit náš den. Jestli do poslední chvíle před
spaním sledujeme televizi, nebo jestli se dokážeme před spaním
vnitřně ztišit, projít si zpětně den a jít spát s čistou
hlavou.
Proč mají mnozí lidé, a je to stále častější, přímo odpor
cokoliv slavit?
Nejspíš je to proto, že mají se slavením negativní zkušenost.
Příkladem mohou být blížící se Vánoce. Mnoho lidí to zažilo
takto: „Jsou Vánoce, proto se alespoň dnes nebudeme hádat,
budeme se mít rádi a budeme dělat jen dobré věci.“ Jenže pokud
se v rodině hádali tři sta šedesát dní v roce, tak je logické,
že na povel to nejde změnit. Napětí, které se vytvoří tímto
očekáváním, nakonec způsobí ještě větší hádky. Pokud si tuto
zkušenost někdo spojí s Vánocemi, pak je z duše nenávidí. Z
rituálu Vánoc, který nám měl dát pokoj, je najednou „pakárna“,
která nás zcela vykolejí. V tomto případě si zúčastnění
oddechnou, když Štědrý večer skončí, všichni se rozejdou do
svých pokojů a mají klid. Pokud se totiž rituály přecení a
stanou se z nich cíle, sehrají naprosto opačnou roli. Znechutí
nám důvod, proč vlastně byly zavedeny.
Dá se tedy v této souvislosti mluvit o určitém rodovém či
rodinném zatížení, které si neseme s sebou do života?
Každý člověk si v sobě nese dědictví svých předků z toho, co
oni sami prožili. Do života si neseme vzorce chování, které
jsme vídali ve svých rodinách. Nepominutelné jsou i různé
druhy závislostí, ať na alkoholu, drogách, nebo gamblerství,
které ovlivní další generace. Rozvody, přání zla, špatné
mezilidské vztahy, to vše jsou velmi závažné věci, které se
podvědomě, i když třeba nechtěně, přenášejí dál. Tady může
velice pomoci, když se mladý člověk z takové rodiny seznámí s
protějškem, který pochází z harmonického prostředí, a začnou
spolu chodit. V této době pak je prostor ke změně mnoha
postojů a chování. Samozřejmě že to stojí námahu a práci na
sobě samém. Ale každý člověk na sobě musí po celý život
pracovat, pokud nechce, aby s ním nebylo k vydržení.
Je člověk opravdu utvořen jako bytost duchovní?
Z mého pohledu je člověk především duchovní bytostí. Duchovní
rozměr ho určuje zevnitř. Jistěže je i bytostí vztahovou,
emoční, tělesnou. Emoční ani tělesná uspokojení však nemohou
naplnit tu nejhlubší podstatu člověka. Tu může opravdu naplnit
jen Bůh, ať ho známe, nebo ne. Riziko však vidím v tom, že
dnešní duchovní svět je rozplizlý do mnoha falešných
duchovních směrů, které nám mají naše duchovní potřeby
uspokojit. Jenže my nemáme naše duchovno uspokojovat. Člověk
má v sobě něco, co ho přerůstá. Je to Boží pečeť, kterou jsme
si všichni přinesli. Cílem našeho života má být, abychom se
stali lidmi, kteří nežijí pro sebe, ale abychom se po vzoru
Boha stali darem pro druhé lidi. Můžeme se stát lidmi vnitřní
svobody, lidmi ducha, lásky, vztahů, když nedáme přednost
uspokojení svých potřeb, včetně těch tělesných, které k našemu
životu přirozeně patří. Jestli někdo opravdu žije z víry v
Boha, neliší se od nevěřících lidí především tím, že chodí do
kostela nebo že je mravně lepší, ale že má jinou hierarchii
životních hodnot. To pak ovlivňuje vše ostatní.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Monika Váňová |
