|
|
 Myslitel
za oponou
Nad právě vydanou knihou Vratislava Effenbergera Republiku a
varlata (Torst) napadá čtenáře hned zkraje jedno: Jak potřebný
by jeho hlas byl, kdyby ho někdo v jeho čase mohl a chtěl
slyšet. Jak přirozeně mohl autor vplynout do řady velkých
českých myslitelů minulého století typu Šaldy, Teigeho nebo
Chalupeckého.
Nestalo se: Effenberger, spisovatel, historik i teoretik
kulturních dějin v jednom, naplnil svým osudem do posledního
bodu titul prokletého básníka. Za života známý nejužšímu
okruhu přátel, po smrti zapomenutý, dílo z velké části dosud
nevydané.
Roky, které rámují jeho život, říkají o jeho prokletí skoro
všechno: 1923–1986. První totalitu poznal v šestnácti, druhou
v pětadvaceti; zemřel tři roky před zhroucením takzvaného
východního bloku. Jeho duch kořenil nepochybně v romantismu,
byl idealistou, který chtěl stavět svoji vizi světa na
marxistické základně – ovšem tváří v tvář reálně
„komunistické“ nesvobodě a brutální karikatuře myšlenkového
učení, o něž se opíral, ztratil rychle jakékoli iluze.
Stal se „dítětem svého vzteku“, jak se píše v doslovu ke
jmenované studii. Ale vztek mu byl nesmírně silným motorem:
Effenbergerovy spisy, které se rozhodlo zhruba před deseti
lety vydávat pražské nakladatelství Torst, byly rozvrženy do
nějakých dvaceti svazků. Vyšly zatím dva, patnáct set stránek
jeho poezie. A nyní jako číslo tři kniha Republiku a varlata,
dokončená v roce 1977.
Povahu Effenbergerova myšlení ilustruje už samotný žánr, který
autor pro svoji práci zvolil. Ten žánr je totiž jeho vlastní.
Dávno předtím, než se z českého nebe snesla na zemi spásná
koncepce takzvané postmoderny, v jejímž rámci „anything goes“,
napsal Effenberger dvousetstránkový text, kde se básník
nevylučuje s historikem nebo teoretikem, kde soustavná analýza
nebrání okamžitému imaginativnímu rozletu, kde jakékoli
stylistické „nahoře“ může kdykoli vystřídat libovolné „dole“.
Effenberger bral svoji práci zřejmě jako syntetickou,
demonstroval v ní nejen svůj komplexní pohled na euroamerickou
civilizaci, konkrétně na její závěrečnou fázi, období pádu
srovnatelné s rozpadem říše římské, ale uplatnil v ní
komplexně i svůj široký potenciál výrazový.
„Tvrdý“ kritický rozbor, vedený obdivuhodně jasným a přesným
rozumem, vyvažoval „měkkými“ pasážemi psanými s básnickou
licencí. A nezadal si ani v jednom směru s extrémem, tedy s
vypjatým lyrismem juvenilní poezie na jedné straně a suchým,
zaumným, „vědeckým“ psaním na straně druhé. Republiku a
varlata je studie s potenciálem nejen myšlenkovým, ale i
prostě čtenářským.
Effenberger vystupuje z knihy už formálně jako naprostý
solitér. Pere se v něm samozřejmě chuť publikovat, aktivně se
zapojit do veřejného dění, představit svoji vizi světu s hrdou
výlučností, silným individualismem, až s jistým
izolacionismem, do kterého jej zahnal minulý režim. Jeho
kreativní vztek ale nepramení jen z této subjektivní příčiny,
má příčinu především objektivní. Tou je hluboká deprese z
všestranné krize světa, ve kterém žijeme, ať jde o rovinu
politickou, společenskou nebo kulturní. Z krize lidské svobody
a imaginace, krize člověka jako tvůrčí a kritické
individuality, která nepřestává brát na zřetel své podvědomí
čili iracionalitu jako pramen jakési dávné původnosti a
čistoty.
Effenberger začíná svůj rozbor tragédiemi světového formátu,
které se odehrály pod taktovkou Stalina, Hitlera nebo Maa
Ce-tunga. Pokračuje v dimenzi „mé vlasti“, kde rozebírá v
souvislostech teoretické i praktické kolapsy Masaryka, Beneše,
Gottwalda a dalších exponentů československých dějin včetně
„obroditelů“ z konce šedesátých let, jako byli Havel, Kundera
nebo Vaculík. Končí pak sarkastickou karikaturou
znormalizovaného „českého člověka“ a srovnáním protestních
sebeobětování, která předvedli Jan Palach a Olga Hepnarová.
Effenberger zůstává ve svém psaní vždycky nalevo, analyzuje
především pád marxistického projektu, což je s ohledem na jeho
životní zkušenost pochopitelné. Krizi Západu se nevěnuje, a
když, tak nepřímo, zejména pokud jde o „nebeské dudy konsumní
společnosti“. Ve středu jeho zájmu zůstává nakonec člověk jako
ten, kdo tvoří historii. Respektive jeho proměna z aktivního
tvůrce v pasivního pragmatika, jemuž se rozpadlo pod rukama
naprosto vše, počínaje státem přes rodinu po vlastní
individualitu.
Dnešní doba dává Vratislavu Effenbergerovi za pravdu. Studie
Republiku a varlata je platná, jako by ji napsal včera.
Prokletý básník tak naplnil svou roli dokonale: předpověděl
svým dílem vývoj dějin.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
