|
|
 Umělec z vůle publika vskutku národní
Stěží bychom našli uctívanější stálici českého filmu než
Rudolfa Hrušínského (1920–1994). Málokdy mluvil za sebe,
oslovoval hlavně bezpočtem rolí ztvárněných na divadle, ve
filmu i před televizními kamerami. Česká televize jej v týdnu
od 28. října připomene rovnou třemi tituly.
O Hrušínském byla popsána spousta papíru. Podnes budí údiv
schopnost vše důležité sdělit téměř nehnutou tváří, pouhým
náznakem, zlomkovým zahleděním, monotónně pronášenými slovy.
Oprostil se od všeho přebytečného, aby zdůraznil celistvou
kresbu své postavy, ať již kladné, či záporné, a vyhmátl její
nejdůležitější rysy. Dospěl k pověstné hlasové kadenci, k
někdy až mazlivému válení slov na jazyku, ke zpomaleně
vyslovovaným koncům vět plynoucích jakoby do ztracena. Už
pouhým pohledem dovedl vyjádřit složitá hnutí mysli.
Přesvědčí nás o tom jako politický důvěrník ve Skřiváncích na
niti (1969). Určitě si vybavíte, jak otcovsky i výhrůžně
domlouvá svým svěřencům, příslušníkům buržoazie a jiným
nepřizpůsobivým elementům, kteří svůj původ i chování měli
odčinit v kladenských ocelárnách. Naposledy se tu sešla
Menzelova obvyklá herecká sestava – zatímco Hrušínský vystoupí
ve většině budoucích Menzelových komedií, Vlastimil Brodský už
nikdy přizván nebude. Důvody se můžeme jen domýšlet.
Zcela jiného Hrušínského uvidíme v Kachyňově tragikomedii
Pozor, vizita! (1981). Jeho samorostlý bacilonosič Prepsl má
sklony ke světoběžnictví, které jej neopouštějí ani ve stáří,
rád si bujaře zaflirtuje. Z přísně střeženého infekčního
oddělení prchne společně s mladičkou útěkářkou. Kachyňa, opět
se smyslem pro přesnou evokaci doby i prostředí, vytvořil
jedno ze svých nejlepších děl.
Posledním zařazeným titulem je Tichá bolest (1990). Po pádu
komunistického režimu už bylo možné svobodně se vyjadřovat a
autoři filmu, scenárista Jiří Křižan a režisér Martin Hollý,
toho bohatě využili. Vrátili se do traumatických padesátých
let, aby ukázali zaslepenost diktovanou třídními hledisky,
upozornili na nenávist, která postihovala i děti „třídních
nepřátel“. Hrušínský se zde představuje jako rázovitý,
nepoddajný moravský vesničan, jenž své promluvy člení do
ostře, jakoby zlobně oddělovaných úseků, aby tak zvýraznil
zamýšlené sdělení. Stále nezbývá než herce obdivovat…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
