|
|
Ve stopách slavného dědečka
Dvacátého sedmého října uplyne sto let od narození chemika a
vynálezce měkkých kontaktních čoček Otty Wichterleho
(1913–1998). Český rozhlas Plus natočil pořad (vysílá se v
pátek 25. října v 16.10) s jeho vnukem Hynkem, který se věnuje
vědě stejně jako dědeček a otec. Působí na Kolumbijské
univerzitě v New Yorku a zabývá se kmenovými buňkami.
Jako dítě žil Hynek Wichterle s dědečkem ve společném domě.
„Rád jsem sledoval, jak dědeček opravuje, napadaly ho zajímavé
postupy, jak dělat nové věci,“ říká. Touhu porozumět věcem v
sobě měl už odmala.
Hynek Wichterle ve svém oboru, vývojové neurobiologii,
sleduje, jak se vyvíjejí nervové buňky v mozku a v míše. Než
se ale rozhodl pro vědu, zkoumal, jak se bádá ve světě. Bodem
obratu se stala stáž na biomedicíně v Bostonu u profesora
Petra Jarolíma. „Tam jsem se poprvé do vědy zamiloval.“
Jarolímův tým se snažil najít chyby (mutace) v genech, které
způsobují chudokrevnost. Práce v laboratoři šla Wichterlemu
dobře od ruky, následoval doktorát z Rockefellerovy univerzity
v New Yorku. „Všichni studenti byli výborně finančně podpořeni
a mohli si vybrat jakékoliv téma, které je na univerzitě
zajímalo,“ vzpomíná. O devadesátých letech mluví jako o zlaté
době biomedicíny. Dnes už jsou totiž choroby, které způsobují
mutace v jednom genu, většinou popsané.
V roce 2001 publikoval Hynek Wichterle s kolegy práci o tom,
jak se dají v laboratoři přeměnit embryonální kmenové buňky na
motorické neurony, nervové buňky, které ovládají pohyb svalů.
V roce 2008 jeho tým poprvé popsal živé motorické neurony
smrtelně nemocných lidí s amyotrofní laterální sklerózou. Jde
o vzácnou nemoc, při níž dochází k náhlému odumírání nervových
buněk v mozku i v míše. Vědci mají ambici poškozené neurony
nahradit, není ale snadné propojit míchu s příslušným svalem.
Než se však budou účinné látky, které by tomu pomohly, zkoušet
na pacientech, mohou uběhnout desítky let...
Martina Mašková, dramaturgyně ČRo Plus
 Štědrý
den s kontaktními čočkami
Manželka Otty Wichterleho Linda zavzpomínala pro Český
rozhlas Plus, jak se manželovi na Štědrý den roku 1961
podařilo vyvinout první kontaktní čočky. Do
improvizovaného čočkostroje tehdy zabudoval mimo jiné
součástky ze stavebnice Merkur a dynamo z jízdního kola.
Za první čtyři měsíce vyrobila rodina Wichterlova pět a
půl tisíc čoček.
Jak se to podařilo?
Manžel se držel zlínského hesla Kdo cesty zkracuje, život
prodlužuje a také zkracuje čas. Hned se pustil do práce.
Na Štědrý den v poledne se moc neslaví, tak jsme se do
toho pustili všichni a večer už byla první sada hotová.
Řadu čoček jste prý vyrobila i vy osobně...
Polymerizace se musí dělat rychle a pod netečným
plynem, argonem. Když manžel odešel do práce, já jsem doma
pokračovala. Za měsíc jsem vyrobila asi čtyři tisíce
čoček. Oční lékař, se kterým manžel spolupracoval, byl
šťastný, denně si pro ně chodil. V kuchyni byly hrníčky a
skleničky plné vody a čoček, protože čočky se musely
dlouho vyplachovat. Vypadalo to u nás jak u vodníka, jenže
místo dušiček byly všude čočky.
Napadlo vás, že půjde o vědecký průlom?
Mluvilo se jen o tom, že to pomůže lidem. Manžel byl
šťastný, když přišli lidé a říkali, dejte mi čočku. Nebyla
tehdy možnost zjišťovat dioptrie, tak to dělal tak, že si
dal čočku do svého oka, přidržel si před sebou tisk a
podle vzdálenosti, ze které ho přečetl, odhadl počet
dioptrií.
Nebylo vám to líto, že vědecké uznání se manželovi dostalo
až po roce 1989?
To nám tak vůbec nepřipadalo. Když mohl manžel jezdit do
ciziny, stále čočky propagoval, třebaže v malém, ne s
vyhlídkou, že by to udělalo radost milionům lidí na světě.
Přišel třeba k jednomu profesorovi a řekl mu, že má v
očích čočku. Ten mu nevěřil, manžel ji vyndal, hodil na
zem, podupal ji, dal si ji do úst – a pak do očí...
(mm)
|
|
