|
|
 Islandské
desatero
Když náš autobus poprvé zastaví na islandské silnici číslo
jedna u benzinové pumpy, vždycky turisty upozorním, aby si
případně koupili jen malou porci zmrzliny a ne později než
dvacet minut před odjezdem. Islandská bílá točená zmrzlina je
skvělá, ale porce jsou takové, že kdybyste si dali tu střední,
autobus by vám ujel, a pokud byste si troufli na tu velkou
(kterou jsem ani nikdy neviděl), tak tam u té pumpy nejspíš
stojíte dodnes...
Většinou to ale mnozí podcení, a pokud je nechci nutit, aby
nedojedenou pochoutku zahodili do koše, pauza se prodlužuje o
čas potřebný k dolízání. Posledně jsme se zdrželi čtvrt
hodiny; v autobuse se zmrzlina, jak známo, konzumovat nesmí. A
tak jsem si mezitím čmáral na kus papíru poznámky a pokoušel
jsem se formulovat, proč Island podle mého názoru patří k
nejzajímavějším místům na zeměkouli, která stojí za to poznat:
1. Islanďané dokázali přežít po tisíc let v izolaci a v tak
těžkých přírodních podmínkách, jaké si my Češi ani neumíme
představit. Ve dvacátém století se pak zařadili mezi země s
nejvyšší životní úrovní a kvalitou života na světě.
2. Malý národ, který má asi tolik obyvatel jako Ostrava, musel
v historii překonat mnoho překážek. Snad právě proto si
uchoval zvláštní hrdost, sílu a vědomí nezastupitelného místa
v současném světě.
3. V rukopisech psaných vzdělanými sedláky na telecí kůže
zachovali Islanďané dědictví středověku i autentické zprávy o
tom, jak se tehdy skutečně žilo a co se kdy přihodilo.
4. Handicap genetické uniformity dané izolací zúročili důrazem
na systematičnost a vzdělání, takže se stali jakousi obrovskou
genetickou laboratoří, v níž stále odkrývají další možnosti
pro rozvoj medicíny a jiných vědních oborů.
5. Islanďané dali světu mnoho výrazných individualit a
osobností, mimo jiné významného středověkého autora Snoriho
Sturlusona, krajináře Jóhannese Kjarvala, nositele Nobelovy
ceny za literaturu Halldóra Laxnesse, skladatele Jóna Leifse,
jenž zhudebnil soptění vulkánu, anebo zpěvačku a všestrannou
umělkyni Björk.
6. Odvážní vikinští mořeplavci objevili Ameriku téměř pět set
let před Kryštofem Kolumbem, což se jaksi podařilo utajit.
Středověké islandské rukopisy, dnes chráněné jako světové
dědictví UNESCO, to však jednoznačně dokazují.
7. Islanďané sice říkají, že věří na skřítky a trolly, ale
určitě na ně nespoléhají a nečekají, až za ně nadpřirozené
bytosti něco zařídí. Dobře vědí, že se o sebe musejí postarat
sami a že to za ně nikdo, dokonce ani pánbůh, neudělá.
8. Na Islandu je pořád ještě čistý vzduch, ve městech plavou v
řece lososi a téměř všude se můžete napít z dlaně průzračné
vody. Horkou páru z hlubin země se ostrované naučili zkrotit a
využívat, takže s její pomocí vyrábějí elektrickou energii,
vytápějí byty a skleníky, a dokonce i vyhřívají chodníky, aby
v zimě nemuseli odklízet sníh.
9. S přírodními katastrofami a jinými nepřízněmi osudu se
vyrovnávají důstojně a klidně, nejsou hysteričtí ani fanatičtí
a mají smysl pro legraci.
10. Jsou si obvykle vědomi kontinuity své historie, a když o
ní vyprávějí, používají podmět „my“, ne „oni“. „A pak jsme
tady vedli občanskou válku,“ řeknou, když například hovoří o
třináctém století... Tohle vědomí souvislostí jim můžeme
zvláště my jen závidět.
Než jsem to dopsal, opozdilci spokojeně dojedli.
Čtvrthodinovou ztrátu času jsme pak nějak dohnali, ale po
cestě mi došlo, že jsem ve svém výčtu úplně zapomněl na ty
skvělé porce zmrzliny. Podle mě je to zkrátka jedenáctý bod
islandského desatera: jen si, prosím vás, nikdy nekupujte
jinou než malou porci...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
