|
|
Jak žijí Češi na Vojvodině
Když pohlédneme z karpatských hor tyčících se nad dunajskou
soutěskou k západu do Panonské nížiny, naskytne se nám odlišný
obraz. Místo drsného horského prostředí spatříme úrodný
zemědělský kraj. Vojvodina, která je nyní součástí Srbské
republiky, je autonomním regionem, který dříve přináležel k
Uhersku. A právě sem se ve středu 2. říjan ve 21.45 vypraví
další z Radiodokumentů stanice Vltava.
Území Vojvodiny je sice žírné, ovšem zároveň bylo v minulosti
decimované. Turecké vpády tento region vyčerpávaly. Došlo to
tak daleko, že rozsáhlé oblasti se vylidnily a císařská moc
musela řešit zajištění jihovýchodních hranic habsburské
monarchie.
Český živel nezná překážky
Tak se do Banátu a Vojvodiny během 19. století dostaly tisíce
přesídlenců z jiných částí podunajské říše. Přicházeli sem
nejen zástupci německého etnika, ale také Maďaři, Slováci i
Češi. O jejich plavbě po Dunaji a příchodu do hlubokých
karpatských lesů se mezi našimi krajany dodnes vypráví. Jsou
to příběhy nadějí, zklamání i boje s těžkou realitou. Ti,
kteří do Karpat přišli za lepším, si museli životní prostor
doslova vydobýt. Nic jiného jim nezbývalo, protože návrat do
původních domovů již nebyl možný. Tak vzniklo v
jihokarpatských horách několik českých vesnic: Bígr, Eibentál,
Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Šumice. Dnes jsou to oblíbené
turistické destinace alternativněji naladěných cestovatelů.
Málokdo se však při cestě do Rumunska zastaví v sousedním
Srbsku, kde se po marném boji s nástrahami hor usadila menší
část českých přesídlenců. Zprvu zapovězená možnost postavit si
obydlí a obdělávat půdu v nížinné lokalitě byla pro ně příliš
lákavá. Přes úřední překážky se tak desítkám Čechů v polovině
19. století podařilo získat povolení k přesídlení k úpatí hor.
Tím mohl český živel obohatit mnohonárodnostní etnikum
městečka Weiskirch. Dosídlena byla i ves Kruščica a založen
byl i ryze český Ablian.
Z desetitisícového Weiskirchu se po odsunu německých usedlíků
stala Bela Crkva a Ablian čítající na čtyřicet domů se dnes
úředně jmenuje Češko Selo. Kruščica si svůj název udržela do
dnešních dnů. Nyní jsou to ze správního hlediska srbské obce,
kde ovšem žije více či méně silné české etnikum.
Kulturní dvojakost
Na Vojvodině si jako na typickém Balkáně nepřipadáte. Dřívější
působení středoevropského živlu, je tu dodnes patrné. Svědčí o
tom nejen poctivě stavěné domy, ale také mnoho katolických
kostelů. V Belej Crkvi na návštěvníka smutně zapůsobí jen
německý hřbitov. Zarostlé náhrobky a pomníky v rozvalu jsou
němými svědky národnostní čistky, která se na Vojvodině
odehrála po druhé světové válce.
Pokud se chcete dostat z Belej Crkve neboli Bílého Kostela k
Dunaji, musíte popojet několik kilometrů na jih. Dunaj je zde
majestátný a krásný. Line se podél vojvodinské nížiny a
srbských kopců a posléze se zařezává do masivu jižních Karpat.
Dnes jej krotí Železná vrata, ohromné vodní dílo, které
vzniklo za spolupráce Rumunska a Jugoslávie.
Pokud se nabažíte krásami přírody a opět zatoužíte po
sociálních kontaktech, lze se vypravit do česko-srbské
Kruščice. O kulturní dvojakosti obce, ležící čtyři kilometry
od Belej Crkve, svědčí zdejší kostelíky: jeden pravoslavný,
druhý katolický. V chrámu Páně, jenž přináleží církvi římské,
se schází česká menšina. No, menšina... Čechů je zde dobrá
polovina obyvatel. Je sice pravdou, že i dnes Vojvodina trpí
následky mezinárodní izolace Srbska, ovšem lidem se zde i přes
přechodně stížené podmínky nežije zle.
Na zdraví Českého Sela!
Pokud se chcete vrátit proti proudu času, doporučuji
nevynechat nejmenší českou vesnici v celém Banátu. Češko Selo
se nachází za kopcem nedaleko obce Crvena Crkva, a jak už
název napovídá, jedná se o ryze českou vísku. Když do ní
přijedete po drolící se betonové cestě, přivítá vás řadami
nízkých domků. Bohužel řada z nich je dnes neobydlená a ve vsi
trvale žije jen několik rodin živících se zemědělstvím. Z
některých příbytků se staly chalupy, ty méně šťastnější
ohlodává zub času. Ten se naštěstí nepodepsal na místním
kostelíku. Spolu s obecním sálem a bývalou školou je
architektonickou chloubou vesnice.
Výkladní skříní je tu malé muzeum, které bylo vybudováno díky
podpoře českého ministerstva zahraničí. Expozice věnovaná
historii českého živlu na Vojvodině a místní lidové kultuře je
však zajímavá a za návštěvu rozhodně stojí. Když dostatečně
včas oslovíte zdejšího pana starostu, jistě vás neodbude. My
jsme si poseděli v jeho domácnosti a ochutnali místní lahodnou
pálenku. Připili jsme si na zdraví Českého Sela i celé
krajanské komunity žijící v Srbsku. Daří se v ní i mladé
rodině českého učitele, který se na rok do Českého Sela
přistěhoval. Jeho mise byla sice časově omezená, ale elán a
nápady mu nescházejí.
Můžete se o tom ostatně přesvědčit i při poslechu vltavského
Radiodokumentu, který jsme na jaře letošního roku mezi českými
krajany na Vojvodině natáčeli.
Petr Slinták, autor dokumentu
Snímky Petr Slinták
|
