|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Retro výlet do dob naděje a pádu
Český rozhlas letos slaví devadesát let – a protože už se rok
překotil přes svou polovinu, je snad již možno hodnotit, jak
se se svým výročím vypořádal. Hlavním pořadem byl arci
Rozhlasový rok, proto si snad zaslouží samostatnou recenzi;
sám za sebe mohu říci, že gigantický projekt, vznikající již
od roku 2011, nabízí velmi rozmanitý program v autorství Lenky
Foltýnkové, Evy Hazdrové-Kopecké, Bronislavy Janečkové, Jiřího
Hubičky a Tomáše Černého. Rozmanitý proto, že k poslechu jsou
dokumenty, ukázky z literárních pásem, rozhlasových her,
kabaretů či reportáží, a proto, že každý ze zmíněných
publicistů a publicistek uplatňuje jiné vidění dokumentů,
které je zaujaly; zatímco Jiří Hubička nebo Bronislava
Janečková sestavují své desetiminutové relace tradičně (což
však není míněno negativně!), Tomáš Černý se často chápe dvou
zdánlivě nesouvisejících nahrávek a objevuje zajímavé styčné
body. U mnoha pokračování má posluchač touhu poslouchat dál,
poslechnout si celý pořad. Doufejme, že k tomu dojde a některé
z nich zazní vcelku, třeba v Černého RozHraní (osobně hlasuji
pro Mordýřskou historii, kterou v roce 1968 nastudoval Jan
Tůma).
Tomáš Černý pracoval i na dalších zajímavých pořadech –
především na třech „speciálech", nazvaných Rádio Retro. Šlo o
skutečně unikátní projekty, v nichž se posluchači mohli
vypravit do rozhlasové minulosti ne na hodinku či dvě jako v
RozHraní, ale hned na několik desítek hodin! V prvních dvou
Retrech (květen, červen 2013) šlo o výběr různorodých nahrávek
ze všech období rozhlasové historie, v případě Rádia Retro
1968 však o speciál věnovaný krátkému tzv. pražskému jaru a
rychlému srpnovému vystřízlivění. Celkem dvacet devět hodin
bylo několikrát po sobě odvysíláno na speciálním internetovém
streamu a byl to vhled do historie srovnatelný s CD, které
před lety o srpnu 1968 připravil v Radioservisu Marek Janáč.
Časově tak rozsáhlý prostor umožňoval odvysílat dochované
pořady vcelku, beze střihu, tak, jak zazněly v době své
premiéry.
Tvůrci pořadu (vedle Tomáše Černého na projektu spolupracovali
Eva Ješutová, Robert Tamchyna a Naděžda Hávová) zařazují po
bok notoricky známých i nově objevených záběrů z okupace
„spřátelených" vojsk do programu literární pásma, dokumenty,
vzpomínky i publicistiku z ledna až července 1968, aby
přiblížili atmosféru, která brutální vojenské akci
předcházela. Jsou to pořady ve všech směrech pozoruhodné:
stojí za to slyšet Ludvíka Kunderu v pořadu Místopis srdce,
pořad o trampingu z cyklu Svazácký kaleidoskop, záběry z
Revizora, jak jej hrál Činoherní klub a hostující Oleg
Tabakov; jistou schizofrenii doby představuje dokument Karla
Kyncla Padesátá léta, v němž brutalitu procesu se Slánským
odhalují lidé, kterým nevadila brutalita procesu s Horákovou.
Otevřenost hodně drsnou projevila plzeňská redakce v pořadu O
Američanech v Plzni, v němž pouhým srovnáváním dokumentů
vytvářejí plastickou mapu československého mlžení a
zkreslování o tom, kdo že to Plzeň v roce 1945 osvobodil...
Pro mne osobně byl však největším zážitkem nenápadný dokument
Míly Semrádové z cyklu Lidé, život, doba – Kapitola ze života
herce Bohumila Vávry. Jeho síla spočívala v jeho prostotě:
herci (Bohumil Švarc, Karel Houska, Ludmila Stambolieva) četli
nekomentované dobové dokumenty, které před posluchače
vystavěly plastický obraz společenské likvidace herce, který
si v době tzv. měnové reformy roku 1953 dovolil vyjádřit
nesouhlas s celostátní krádeží majetků. To vše je prokládáno
ukázkami z hereckých rolí Vávrových, vždy vybraných a
seřazených tak, aby byly s citovanými dokumenty ve vztahu,
nebo i v konfliktu. V režii Jiřího Hraše tak vznikl cudný, ale
ve své upřímnosti zdrcující dokument.
Doufám jen, že Rádio Retro neskončí s letošním výročím a že
nakonec vyjde i plánovaný projekt Retra k výročí otevření
Národního divadla v roce 1883... |
