|
|
 Radko
Kubičko, komentátor ČRo
Pomíjivá sláva politiků
Vlny mediálního zájmu jsou nekompromisní, a kdo včera byl
mediální celebritou, po něm nemusí zítra ani štěknout pes, jak
se říká. Kdo jiný si to může vyzkoušet lépe než politikové,
kteří s popularitou pracují jako s pracovním nástrojem.
Klobouk dolů před takovými, kteří na sebe přitahují zájem celá
desetiletí, jedním z nich je například současný prezident
Miloš Zeman. Možná právě proto se kolem něj točí tolik jeho
přátel, protože v průběhu let mnoho z nich dokázal vytáhnout
na vlivná místa. Jeho zásluhou vznikla i vláda Jiřího Rusnoka,
která vzbudila maximální mediální zájem, i když žádný z jejích
členů včetně premiéra nemusel prokázat svůj mandát ve volbách,
tváří v tvář živému voliči. Není proto divu, že o ministry je
sháňka i jako o volební taháky, zejména v hradní SPOZ. Jenže
každá slavnost skončí: zatímco na nově jmenovanou vládu, plnou
překotné aktivity, mířila světla reflektorů, vláda bez důvěry
v demisi dožívá už jen s minimální pozorností. Kdo si nestihl
získat proslulost, už to nejspíše nestihne. Ono je to ale
vůbec složité, zájem veřejnosti i médií je vrtkavý a
iracionální.
Vezměme třeba v minulosti takového ministra pro místní rozvoj.
Když tuto funkci zastával Jiří Čunek, svými eskapádami byl
nepřehlédnutelný. Jeho pozdější nástupce Kamil Jankovský dělal
také vše proto, aby se proslavil, ale ve vládě byl téměř
neviditelný a dnes by ho málokdo poznal. A kdo by si dnes
vzpomněl, že vláda kdysi měla i dosti vlivného ministra
informatiky? A jak pěkně zapadla mnohá další jména, se kterými
kdysi stála a padala politická scéna? Podobné osudy zřejmě
čekají i na současné smutné politické postavy jako třeba věčně
znesvářené politiky Víta Bártu či Karolínu Peake, které je
sice pořád všude plno, ale brzy už upadne do zapomnění – jako
třeba její podobně mluvná předchůdkyně Kateřina Jacques.
Pryč jsou i kdysi slavní přeběhlíci Melčák, Pohanka, Teplík,
Wagner. Úpadek zájmu o svou osobu může v přímém přenosu
sledovat prominentní vězeň současného režimu David Rath. Ještě
před rokem jsme na tomto místě psali, jak vděčným mediálním
tématem je jeho padlá hvězda, jak média probírají každé jeho
slovo. A rok se s rokem sešel a došlo konečně na soudní
proces, ve kterém se má ukázat, do jaké míry jsou důkazy o
jeho stále ještě údajné korupci pevné. Proces probíhá za
minimálního zájmu médií. Způsobila to zajisté dost
neuvěřitelná a zlomyslná náhoda, že začal v den, kdy se
projednávala žádost vlády o důvěru. Veškerá pozornost tak byla
napřena do Poslanecké sněmovny, kde by mimochodem Rath mohl
zasedat, pokud by byl z vazby propuštěn. O svou přítomnost
žádal, ale už to nebylo zase tak zajímavé, jako když před
rokem jednala Sněmovna o jeho vydání trestnímu stíhání.
Minimálnímu zájmu se těší i jeho nekonečné proslovy před
soudem, na rozdíl od jeho projevů v Poslanecké sněmovně.
Soudní projednávání, zdá se, je pro média prostě příliš
složité, nudné a právnické argumenty nejsou tak vděčné jako
argumenty politické.
Doba je už také dále. Prožili jsme v minulých měsících další
vzrušující politický thriller, který byl ještě zajímavější než
ten Rathův, protože tam kromě úplatků byla i pikantní stránka
osobní a šlo o samotného premiéra. Koho by zajímalo, co před
rokem vyvedl jakýsi hejtman, který už dávno hejtmanem není.
Zřejmě podobné zapomnění brzy potká i tuto premiérskou kauzu.
Je až neuvěřitelné, jak si média rychle zvyknou na jiná jména
a jiné poměry. Musejí být totiž stále něčím živena, protože
vycházejí a vysílají stále a nemohou donekonečna opakovat, že
Ratha prý někde přistihli s krabicí vína plnou bankovek a že
Jana Nagyová ovládala, kdo ví jakými čáry, premiéra země.
Kauzy musejí mít vývoj, a když jejich aktéři odmítají
komunikovat a nic jiného není, pramen vyschne a zvolna se na
ně zapomene. Všechna sláva, polní tráva, zní letité přísloví.
Platí to o slávě žádané i o té, které by se aktéři raději
vzdali. Lidská paměť není nekonečná a zapomínati je lidské a
mnohdy více než milosrdné. Žádná třeskutá popularita netrvá v
politice dlouho – ale ani žádná ostuda. |
