|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Hranice zvědavosti
I letošní prázdninové vysílání nabídlo několik pozoruhodných
repríz, některé z nich dokonce po desetiletích zazněly v éteru
poprvé. To ovšem neplatí o rozhlasové prvotině Ludvíka Kundery
Zvědavost, která se naštěstí v programu objevuje často. Stalo
se tak i letošního srpna.
Básník a překladatel Kundera byl počátkem šedesátých let
osloven nejdříve brněnskými divadelníky Bořivojem Srbou a
Milošem Hynštem, později pak i rozhlasovým dramaturgem Karlem
Tachovským s žádostí o dramatický text. Zatímco v divadle
začal rozsáhlou freskou Totální kuropění (divadelní premiéra
1961, o rozhlasové verzi z roku 1962 jsme psali v TR 34/2013),
v rozhlase zahájil „rozhlasovou etudou“ Zvědavost.
Příběh Kunderovy hry je jednoduchý: hlavní hrdinka, dívka
Alexandra (Jaroslava Adamová) jednoho dne pocítí podobný typ
zvědavosti, s jakou nás seznamoval Emil Magis z legendární hry
Féliciena Marceaua Vajíčko: Co se stane, když…? Zatímco
Marceauův Magis se celou svou energií snaží dostat „do
vajíčka“, tj. přizpůsobit se společnosti, získat v ní své
místo, Alexandru zajímá, kam až lze zajít ve využití svého
půvabu a počínající sexuality. S až dětskou naivitou pozoruje,
jak snadno jí podléhají dospělí a ženatí muži, čehož s velmi
dospělou zchytralostí využívá. Nedohlédne však důsledků svých
pubertálních „výzkumů“, svou „kariéru“ končí v hospodě coby
obsluha… a její skutečná životní láska, hudebník
„Sentimentldžony“ (Milan Mach), si na ni ani nepamatuje.
Hra Zvědavost probíhá v několika plánech: prvním je samotné
Alexandřino vyprávění, druhým dramatické zpřítomňování jejích
vzpomínek a třetím vnější komentář autorův, kterého zastupuje
pásmo, znějící z hospodského rozhlasu. K zajímavému kontrastu
dochází i v hereckém stylu: zatímco Jaroslava Adamová pojímá
svou Alexandru moderně, vedlejší postavy jsou hrány pomocí až
divadelního realismu (Alexandřiny muže hrají František Hanus,
Zdeněk Dítě, Jiří Hurta).
Kunderova etuda Zvědavost má samozřejmě typické znaky
rozhlasové prvotiny, rozhlasově funkční znaky (prolínání
Alexandřina vyprávění s literárním pásmem, vysílaným
z rozhlasu, který má Alexandra v hospodě zapnutý) jsou v textu
hlavní hrdinky až příliš zdůrazňovány, ale přesto šlo o
příjemné překvapení. Funkčně byla využita i hudba Luďka
Hulana, kterou pro Zvědavost nahráli Richard Kubernát, Rudolf
Rokl, Luděk Hulan, Pavel Vitoch a Ivan Dominák. Režisér ji
využívá (společně s recitací Luďka Munzara) ke zcizovacím
efektům, které rozrušují volný tok Alexandřina vyprávění a
jeho zpřítomňování. Režijní práci Ludvíka Pompeho popisuje
přesně Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře: „V důsledku
režijního úsilí integrovat hrací plány se používá ostrých,
nemotivovaných střihů, například zostřením vzdálených hlasů,
prostorovými přesuny nebo prolínáním (…). Tím dostávají obě
scény stejný rytmus a smazává se šev střihu.“
Kundera svou Zvědavost později upravil pro domovskou divadelní
scénu Státního divadla Brno, Mahenovu činohru. Tam měla
premiéru v roce 1966, podle kritika Dušana Jeřábka však nebylo
dosaženo kýženého účinku, byť chválí výkon Libuše Geprtové
v hlavní roli, Josefa Karlíka, Václava Postráneckého a
Oldřicha Slavíka v rolích vedlejších a Zdeňka Pololáníka za
nově složenou scénickou hudbu. I proto je dobře se vracet
především k původní rozhlasové inscenaci, která je životná i
po téměř padesáti letech od premiéry. |
