Číslo 36/ 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Emilem Haklem.


 

 

 


 

 

Nejsme tu sami

V podivuhodné islandské krajině, ve vnitrozemí i na břehu moře, najdete často skaliska vyvolávající dojem, že jde o nějaké zkamenělé postavy. Na ostrově se říká, že to jsou trollové, kteří byli zasaženi slunečními paprsky dřív, než se stačili vrátit domů z nočních toulek.
Podobně jako islandští skřítkové čili álfové mají i trollové čili obři původ v severské mytologii. Trollové představovali urputné nepřátele bohů a nejvyšší bůh Ódin či nejsilnější boží bojovník Tór na ně pořádali válečné výpravy. V lidových pohádkách a pověstech se představa trollů přece jen poněkud liší, většinou jsou popisováni jako neohrabaní moulové, kteří mají dlouhé vedení a většinu času tráví pospáváním v jeskyních. Někteří se ale chovají úplně jinak: troll Bárdur prý dodnes ochraňuje obyvatele poloostrova Snaefelsness, a ve vesničce Arnarstapi nad malebnými ptačími útesy mu proto postavili krásný památník. Legendární biskup Brynjólfur Sveinsson, mimo jiné hlavní postava románu Gudmundura Kambana Skálholt (u nás známého jako Panna na Skálholtu), se podle legendy spřátelil s obryní a byl spatřen, jak si s ní důvěrně povídá v její jeskyni. Proč při tom obryni tekly po mohutných tvářích slzy jako hrachy, ovšem svědkové nezaznamenali...
Občas se také na Islandu jasně prokázalo, že lidé za to, že mají problémy a stíhá je neštěstí, obviňují nadpřirozené bytosti nespravedlivě, že by jen mohli víc přemýšlet o tom, co dělají, a dávat pozor. Stěžovali si například, že v jedné jeskyni na ostrově Grímsey přebývá zloduch. Kdykoli se muži spouštěli po útesech dolů a lovili ptáky, vynořila se prý ze skály chlupatá trollí pracka, přeřízla provaz – a to byl jejich konec. Pastor Páll Tómasson, který byl přivolán, aby duchy vypudil, si však všiml, že skála má ostré výčnělky, o něž se provazy rozdírají. Vzal si pod kabát kladivo, nechal se spustit po provaze z útesu a požádal ostrovany, aby co nejhlasitěji zpívali žalmy; samozřejmě nechtěl, aby slyšeli, že místo modlení otlouká kladivem ostré skalní hrany. Od té doby se tam nikdo nezřítil.
Islanďané se dokázali smířit nejen s existencí skřítků. S těmi se dá vyjít snáze, jsou koneckonců jako my, jen nejsou vidět, a když je neobtěžujete, většinou neškodí. Zvládli dokonce soužití i s hřmotnými a často natvrdlými trolly, až se může zdát, že to pro ně nejsou žádné nadpřirozené bytosti, ale prostě jen trochu odlišní sousedi.
Jeden podivuhodný příběh ze západního Islandu však jde ještě dál. Vypráví se v něm o tom, jak také biskup Gudmundur světil útesy, na nichž se lovili ptáci a sbírala vejce, aby je očistil od zlých duchů. Když už je měl skoro celé posvěcené, ozvalo se odkudsi ze skály: „Prosím tě, biskupe, přestaň! Tvoje svěcení nás vypudí. I zlý duch přece někde musí bydlet!“
Biskup je prý poslechl a se svěcením přestal. Od té doby nechával vždycky kousek skály nevysvěcený, aby i nadpřirozené bytosti měly kde žít...

Jan Burian, písničkář a spisovatel



  Hranice zvědavosti
  
Jak to slyší Přemysl Hnilička
 
  
Na dně propasti perlička...   
  
Nalaďte si
 
  Příběh Jana Křížka
  
Téma