|
|
Válka světů to nebyla
„Jsme s vámi, buďte s námi!“ Před pětačtyřiceti lety, ve dnech
po 21. srpnu, se Československý rozhlas těmito slovy postavil
na stranu národa, který si oproti několika jednotlivcům
rozhodně nemyslel, že obrodný proces zvaný Pražské jaro 1968
by měl být násilně ukončen sovětskou vojenskou intervencí.
Když už se to stalo, neměli bychom nikdy zapomenout, že při
tom byla napsána jedna z nejslavnějších kapitol rozhlasových
dějin, kdy rádio bylo přímým hybatelem dění v ulicích plných
šokovaných lidí. Také o tom vypráví dokument z cyklu 90 let s
vámi, který 24. srpna odvysílá Český rozhlas Vltava.
Dříve než tanky a letadla se z pohraničních hor přivalily do
vnitrozemí telefonické zprávy o prolomení hraničních závor.
Nikdy se už asi nedovíme, kdo ten těžko uvěřitelný fakt
vlastně zavolal do rozhlasu, ale na Vinohradské 12 se to
vědělo už někdy po půlnoci. Vlastně jen krátce poté, co jeden
ze službu konajících hlasatelů – Jiří Kadlec – vedl s
redaktorem zpravodajské směny Miroslavem Zázvorkou poněkud
prorocky znějící dialog o tom, co by se stalo, kdyby k nám
Sověti vtrhli. „Já jsem na to opáčil, že to si nemůžou
lajsnout, to by se přece zhroutilo celé světové dělnické
hnutí,“ vypráví Jiří Kadlec. Zkušený redaktor Zázvorka mu na
to opáčil: „A co jako myslíš tím světovým dělnickým hnutím? To
míníš těch pár funkcionářů v Paraguayi, které si stejně Moskva
platí? Nebo kdo by se to zhroutil!?“
Okupace v čase Kolotoče
Aniž to aktéři tohoto rozhovoru 20. srpna 1968 někdy v půl
jedenácté večer tušili, invaze kdesi v hraničních hvozdech
právě začínala. Jiří Kadlec šel přečíst zprávy ve 23 hodiny a
pak šel klidně spát. Službu do dvou hodin do noci měl hlasatel
Vladimír Fišer. „Když jsem se o postupujících armádách
dověděl, běžela ve vysílání právě repríza odpoledního
Kolotoče. Potom od jedné hodiny zněla už jen hudba, a tak jsem
vstupoval mezi jednotlivé skladby a vyzýval noční posluchače,
aby probudili své známé, sousedy… aby taxikáři troubili na
klaksony. Opakoval jsem, že budeme vysílat mimořádně důležitou
zprávu. Sám jsem také zatelefonoval redaktorovi Čeňkovi
Pražákovi, o kterém jsem věděl, že jako velký zastánce
obrodného procesu bude mezi jinými jistě na nějakém seznamu.“
Mezi tím jedná ústřední výbor strany a je formulováno později
mnohokrát vysílané provolání všemu lidu Československé
socialistické republiky. „Čekali jsme na ně jako na
smilování,“ pokračuje ve vzpomínce na osudnou noc hlasatel
Vladimír Fišer. „Neustále jsem upozorňoval, že vysílače se ve
dvě hodiny vypínají a naskočí zase až v půl páté ráno – ať
tedy alespoň o to se někdo postará. To jsem ještě netušil, že
Karel Hoffman, dřívější ústřední ředitel a toho času šéf
spojů, se postará o pravý opak.“ Provolání ÚV KSČ se však
ještě před druhou ráno odvysílat podařilo a kdo je neslyšel na
běžné vlně, zaslechl je alespoň v rozhlase po drátě. Paradoxně
se tak proti okupantům obrátilo stalinistické opatření, které
v padesátých letech bylo zavedeno jako prostředek informování
obyvatelstva v případě války.
Na vysílání „dráťáku“ si vzpomíná i Pavel Ficek z Liberce:
„Severočeský kraj tehdy dělal takový experiment – výuka
angličtiny ve spánku. Zvečera jsem se uložil podle pokynů,
poslouchal uklidňující hudbu, ale když jsem se později v noci
probudil, slyšel jsem výzvy k zachování klidu a podobně. V
první chvíli jsem si myslel, že to je něco jako Válka světů,
kdy ve třicátých letech Orson Welles rozpoutal v Americe
paniku kvůli domnělému vpádu mimozemšťanů na Zemi. Ale později
jsem pochopil, že tohle bohužel není rozhlasová hra.“ V
Liberci té noci bdí mezi jinými také Vladimír Beran, psycholog
místní polikliniky. Ráno tráví střídavě v práci a na náměstí,
kde okupační tank poboří část domu a zemře při tom několik
lidí...
Objev roku!
Když Vladimír Beran pochopil, že naskakovat na tanky a obrněné
transportéry nemá cenu, stejně jako vysvětlovat vojákům, že tu
žádná kontrarevoluce neprobíhá, koupil si kubánské cigarety,
dvě z nich vykouřil na schodech vedoucích ke kostelu a tím –
jak sám říká – pro něho první okupační ráno v Liberci
skončilo. „Upadl jsem do jakési apatie a následující dva dny
jsem seděl doma. Vytáhl jsem magnetofon a začal nahrávat
vysílání rozhlasu. Poslouchal jsem Prahu, ale také stále
častější vstupy svobodného vysílače Liberec, kde v těch dnech
působili herec Jan Tříska a dramatik Václav Havel.“ Jejich
tehdejší angažmá v libereckém éteru je všeobecně známým
faktem, ale pražský rozhlasový archiv dosud nedisponoval
žádnou autentickou nahrávkou Havlových textů v Třískově
podání. Hledalo se hodně a důkladně. Jednak kvůli poznání a
pak také proto, že Václav Havel se kdysi v Hovorech z Lán
zmínil, že by si tyto záběry rád po letech poslechl. Ale
nenašlo se – kromě několika fragmentů z pohřbu libereckých
obětí – vůbec nic. Po pětačtyřiceti letech je tu jistá naděje:
syn Vladimíra Berana magnetofonové pásky svého otce nabídl k
poslechu a digitalizaci. Poslechněte si sami, zda i po téměř
půlstoletí přinese sounáležitost posluchačů a rozhlasu své
ovoce.
Tomáš Černý, redaktor ČRo Vltava
|
