|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Několik slov o základním příjmu
Kdo nepracuje, nechť také nejí – kolikrát každý z nás už
slyšel tuhle průpovídku, tak typickou pro myšlení naší
industriální epochy. I když je neúprosnost tohoto výroku už
dávno rozmělněna systémem nejrůznějších podpor a dávek, o
bezpracných výnosech z kapitálu ani nemluvě, přece jen je v
našich myslích pevně zakotven. Ještě stále máme sklon k tomu
lidi, kteří z těchto dávek žijí, stigmatizovat jako lenochy,
parazitující na výnosech práce druhých. Těch, kteří dávky
skutečně využívají k sobeckému prospěchu, je ale jistě daleko
méně než těch, kteří svou nezaměstnanost cítí jako zátěž a
degradaci svého postavení ve společnosti. Práci ale
nenacházejí z řady důvodů; třeba proto, že nemají dostatečnou
kvalifikaci, jsou příliš staří, místa, pro něž se vyučili,
zmizela z trhu práce, protože je pohltil proces racionalizace,
nebo podniky, v nichž pracovali, přesunuly svou produkci do
zemí s nižšími platy. V podstatě tu jde o to, že s procesem
mechanizace, racionalizace a automatizace se potřeba lidské
pracovní síly dramaticky snižuje.
Ale práce je přece dost, stačí podívat se kolem sebe, lze
namítnout. Jistě, jenže tu jde převážně o práci, která se
nerealizuje prodejem lidské pracovní síly na trhu práce, tedy
za mzdu, jde o práci neplacenou, jako je práce v rodině, v
oblasti péče, výchovy dětí, sociální komunikace a vzájemné
pomoci, zkrátka a dobře o všeobecně prospěšnou činnost. Každý
sice uzná, že tyto práce jsou pro společnost a její soudržnost
nepostradatelné, vydělat na obživu si jimi ale nikdo nemůže.
Mimochodem, objem práce neplacené je ve všech industriálních
společnostech vyšší než práce placené, právem můžeme říci, že
industriální společnost stojí na neplacené práci. A je to
převážně práce žen.
Co ale s tím přibývajícím počtem lidí, kteří jsou z hlediska
pracovního trhu přebyteční“, pro něž normální placená práce
není a nebude? Jednou z možností řešení tohoto dilematu je
idea takzvaného všeobecného základního příjmu. V souladu s
listinou lidských práv, podle níž je společnost povinna
zajistit každému svému členu důstojnou existenci, tu jde o
koncept vyplácení pravidelné, pro všechny občany toho kterého
státu stejně vysoké dávky, jež by měla umožnit základní
zajištění jejich existence, ať už pracují v normálním
povolání, nebo ne. Že by člověk měl být placen za nicnedělání,
je na první pohled idea, která se naprosto vymyká myšlení
industriální společnosti a zahnízděné představě, že lidé
pracují jenom proto, že musí, a pomine-li tento existenční
tlak, začnou se takříkajíc flákat. Ale co všichni ti senioři a
jiní lidé, kteří pracují ve všeobecně prospěšných organizacích
a věnují jim často víc času, než odpovídá normální pracovní
době? Vyvíjet činnost, pracovat, aktivně se vztahovat ke světu
kolem je přece základní existenciální potřebou člověka. Ale
kde na to vzít? To je obvyklá skeptická otázka, když se o
základním příjmu začne hovořit. Vysoká efektivita současné
ekonomiky spolu s využíváním přírodních zdrojů vytváří
obrovské bohatství, které by podle různých výpočtů umožňovalo
platbu základního příjmu ve výši 400 až 1000 eur, tedy 10 000
až 25 000 korun měsíčně. Někteří lidé by se s tímto příjmem
jistě spokojili a věnovali by se jiným činnostem, většina by
ale dál pracovala v normálně placených povoláních a platila
daně. Ty by ale jistota základního příjmu zbavila strachu z
možné ztráty místa a nezaměstnanosti, a vytvořila by tak
svobodnější vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Znamenalo by to ovšem také zhodnocení celé oblasti neplacené
práce. Na Aljašce už například takový základní příjem mají:
každý občan se tu podílí na výnosu ropných polí patřících
státu.
Ideu základního příjmu začíná brát vážně i Evropská unie.
Jestliže iniciativu v debatě o něm podpoří milion občanů
Evropské unie, bude se jí věnovat na svém lednovém zasedání
Evropský parlament. Podepsat ji tedy může i každý občan České
republiky.
|
