|
|
Vše bylo tenkrát poprvé
Dobřív. Dům u lesa. Podkrovní pokoj o čtrnácti čtverečních
metrech. Křeslo, psací stůl. Už od pohledu je jasné, že tu
bydlí především knihy. Najdeme je na podlaze, různě po
nábytku, na psacím stole a v několika krabicích. Majitel o
nich říká „sběrna starého papíru“. V těch kartonových
krabicích jsou uloženy texty rozhlasových (většinou
literárních pořadů), pod nimiž bývá uváděn jako autor Zbyněk
Ungr, letošní osmdesátník. Doplňme: kdysi redaktor
Československého rozhlasu Plzeň, můj děda.
Tyto krabice „starého papíru“ mohou přijít vhod za dva roky,
až bude regionální studio v Plzni oslavovat své sedmdesátiny.
Je totiž o dvacet let mladší než letošní pražský jubilant. Oč
je mladší, o to dramatičtější okolnosti provázely jeho vznik.
V Evropě skončila válka, byl květen 1945. Vlna
protinacistických povstání v Čechách dorazila do Plzně.
V sobotu 5. května došlo k prvním přestřelkám. Za takové
situace skupina dobrovolníků obsadila německý vojenský vysílač
sloužící jednak jako rušička londýnského vysílání, jednak jako
ohlašovač náletů. Žádné „Luftgefahr“ však už nezaznělo, ale
zato útěšné „Svobodná Plzeň hovoří“. Tehdy seděl u rádia i
dvanáctiletý kluk z podbrdské vesnice. „Kolem poledne vpadla
do kuchyně sousedka a říkala, ať si jdeme ihned něco
poslechnout, že vysílá Plzeň, asi se tam něco stalo. V té době
měl rádio málokdo, takže u sousedů poslouchal brzy celý houf.
Byl jsem výrostek a dost jsem to prožíval. To vysílání mělo
magickou moc. Ale že si mě jednou rozhlas přitáhne blíž – a
zrovna tento – to mě nenapadlo ani ve snu.“
Svobodná Plzeň hovoří
Tak jako tak, vše chtělo ještě dost času. Moc toho ještě mělo
přijít. Například maturita, shodou okolností v Plzni. Mezi
abiturientovými učiteli jsou i někdejší rozhlasoví průkopníci.
Ale je mu osmnáct, zatím ho to nezajímá. Lhostejně chodí i
okolo staveniště, kde vyrůstá budova projektovaná s ohledem na
profesní potřeby Československého rozhlasu. U nás vůbec
poprvé. Sice tam později bude mnoho let pracovat, ale zatím si
jenom se školním pěveckým sborem vyzkoušel natáčení
v provizorním studiu. Ostatně – za nějaký ten měsíc ho čekají
přednášky z filozofie a z dějin na Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy. A to tehdy něco bylo. Kluk z vesnice a
filozof. Svět mu po promoci ležel u nohou, nebo si to alespoň
myslel. Bohužel se ukázalo, že pro zvolenou kombinaci příliš
pracovního uplatnění není. Nakonec si našel místo takzvaného
metodika vzdělávání v Domě osvěty ve Stříbře. V tu dobu se
stříbrskému okresu stále ještě nedařilo srovnat krok
s vnitrozemím. Pohraničí se připomínalo obecně drsnějšími
životními podmínkami a v našem konkrétním příběhu také
svérázným výkladem metodiky vzdělávání několika okresními
pomazanými hlavami. Podle nich se dala změřit počtem
vylepených plakátů podporující včasnou sklizeň obilí. Koho by
to bavilo. „Mě tedy ne, a tak jsem se ohlížel po něčem lepším.
Začal jsem myslet na rozhlas.“
 Historky
rozhlasácké
Na obzoru se ukázal konkurz na hlasatele. „Přihlásil jsem se,
z Prahy mě pozvali, přijel jsem ve svátečním. Se mnou tam
postávali další kandidáti, zdálo se mi, že naprostí suveréni.
Měl jsem přečíst zprávy, nechali mě, abych si vymýšlel
životopis, a potom jsem přečetl stránku z knihy
Alaina-Fourniera Kouzelné dobrodružství. Následovala obvyklá
věta: „My vám dáme vědět.“ A nedělo se nic. Dlouho, předlouho.
Nakonec přišlo oznámení, že jsem v užším výběru, ať přijedu.
Mělo to jeden háček. Dopis jsem dostal s dvoutýdenním
zpožděním. Se správnou adresou zamířil na nesprávnou adresu do
Chebu a odtud teprve ke mně. Kouzelné dobrodružství skončilo.“
Ne tak docela. Brzy nato vystřídala Dům osvěty Společnost pro
šíření politických a vědeckých znalostí. A výměna okresu za
Plzeň také nebyla marná. Rozhlas se náhle znovu přiblížil.
Alespoň zeměpisně. Za čas s ním začal Zbyněk Ungr externě
spolupracovat. Zásadní zlom nastal, když v krajském vysílání
potřebovali redaktora. Z příležitostného spolupracovníka se
stal zaměstnanec. Zbrusu nový zaměstnanec si plánoval vidinu
literárního redaktora, ale ejhle. Nováček se musel otrkat, a
tak jeho první zastávka byla v zemědělské rubrice. Kousek
řemesla tam pochytil, třebaže o studeném odchovu telat
nevěděl, co by se za nehet vešlo. Za chvíli ho povýšili
k průmyslníkům, odtud vedla jen krátká cesta do sekce školství
a kultura. To již bylo o hodně blíže jeho představám. Zde
zůstal poměrně dlouho a v klidu. Veliké komplikace mu nastaly
až po srpnu 1968. Kádrové prověrky se opakovaly rok co rok.
Cože se v nich psalo? Za prvé: Soudruh nebyl pro výkon
redaktora schválen stranickou komisí a nemůže nadále tuto
práci vykonávat. Za druhé: Bylo jednoznačně rozhodnuto, že ZO
KSČM politickou záruku za s. Zbyňka Ungra nepřebírá a že musí
odejít z funkce redaktora. Za třetí: Je třeba trvat na tom,
aby odešel ze studia, a to z toho důvodu, že práci
z politických důvodů vykonávat nemůže.
Kupodivu výpověď nepřicházela, jen ty nekončící výhrůžky. Pro
psychiku nic dobrého. Zkuste chodit do práce s vědomím, že to,
čeho se obáváte, může přijít zítra, za měsíc, kdykoliv. Proč
si ale redaktora Zbyňka Ungra i přes razantně odmítající
prověrky v rozhlase stále nechávali? V ten čas byl totiž
podobným způsobem odstraněn dosavadní literární redaktor.
S tímto jediným člověkem se vlastně zrušila i celá redakce.
Všechno předchozí úsilí mnoha lidí v tu ránu znehodnotil jeden
dosazený „neumětel“. Následky byly žalostné. Naprostá absence
Plzně v ústředním literárním programu. „Už to trvalo dlouho a
mě jednou hazardérsky napadlo zkusit do Prahy propašovat
nějakou maličkost, třebas drobnou prózu. Koneckonců, co se mi
mohlo stát? Na propuštění jsem měl zaděláno. Zkrátka jsem se
rozhodl pro utajenou soukromou iniciativu. Skoro jsem
nedoufal, ale drápek se zaťal.“
 Plzeň
míří do Prahy
Ten drápek zůstal zaťatý více než dvacet let. Z drápku se stal
dráp. Třebaže na začátku se Zbyněk Ungr potýkal s jakousi
nevolí. „Vždyť ten člověk měl být už dávno pryč.“ Pak se ale
v tichosti vzalo na vědomí, že Plzeň je pravidelně a úspěšně
zastoupena v literárních programech národního nebo
celostátního okruhu. Buď jak buď, literární redakci Plzeň
neměla, ale pořady připravovala a vysílala. Pořady
připravované Zbyňkem Ungrem. Samozřejmě to vždy nešlo hladce,
zejména když bylo třeba najít vhodnou kamufláž pro hodnoty
obtížně zařaditelné k ústředně předepsaným ideově tematickým
plánům. Velké konflikty ale nevznikaly, jak se to rádo
traduje. Na celoplošném literárním programu Plzeň postupně
participovala nejčastěji Četbou na pokračování. Dodnes můžete
slyšet na některých stanicích Českého rozhlasu díly, které
připravil právě Zbyněk Ungr. Dále se vysílala Chuť domova,
pořad Pokračování za pět minut, Plzeň přispívala také do
Schůzek s literaturou. Vynechat nesmíme Stránky na dobrou noc.
To byl dobře zavedený pražský pořad. Jednotliví redaktoři jej
zpravidla uváděli malými předmluvami, občas poněkud
akademickými, ale relace to byly oblíbené. Podílet se na nich
byla otázka prestižní. Ty plzeňské měly svá specifika. Úvodní
výklad se měnil spíše v přátelské oslovení a byly uváděny
ucelené pořady zaměřené na jedno hlavní téma. To předtím
neexistovalo. Je k neuvěření, kolik se vyskytuje mezi českými
spisovateli rybářů, kolik se najde zdatných soudničkářů.
Vznikla například i série sledující zrození a proměny českého
detektiva. Plzeňských Stránek na dobrou noc je ke třem
stovkám, mohly by se vysílat nepřetržitě celý rok. To pořady
z cyklu Chuť domova by se v rozhlase mohly poslouchat sto dní.
Byly to ovšem „šedesátiminutovky“. Podle centrální direktivy –
pořad o kulturní současnosti a tradicích příslušného regionu
se zvláštním zřetelem k literatuře. Mluvíme-li o Plzni, pak
základním záměrem bylo upozorňovat na aktivity vznikající
v regionu, ovšem bez žádného lokálního patriotismu. Krabice
„starého sběrného papíru“ se pomalu jedna za druhou
vyprazdňují. Vespod jedné z nich jsou vidět staré fotky. Ještě
z května čtyřicátého pátého roku. Ale sem patří. Posloužily
jako inspirace pro jednu Chuť domova o počátcích rozhlasu
v Plzni. Tomu odpovídal i její titulek. Všechno bylo tenkrát
poprvé. Přitom jsme se logicky hodně ohlíželi zpět.
Z minulosti se začala vynořovat jména neznámá, zapomínaná. Ale
měli jsme štěstí i na hrstku pamětníků.
Žijící legendy, řeklo by se, jenom je tak nikdo nebere. Zbyněk
Ungr je jednou z nich.
Summa summárum
Přiřadit k jednotlivým jménům jedinečné osudy – to na tomhle
prostoru nezvládneme. Zaslouží si víc. Vyjmenovávat je ale by
bylo jako číst stránku z telefonního seznamu a při veškeré
snaze by se to často ani nepodařilo. Jak jsem si řekli: Máme
zas jednu krabici prázdnou. Poslední Chuť domova vysílala
Plzeň o Štědrém dnu 1990. Jmenovala se Jelikož jsou Vánoce.
O dva roky později skončila plzeňská spolupráce s bývalou
hlavní redakcí literárně dramatického vysílání v Praze, a to
závěrečnou částí cyklu Bio Ilusion. Zbyněk Ungr s gustem
vysvětloval, že jde o „první rozhlasový literární biograf“.
Každý z dvaatřiceti uvedených filmů totiž tvořil kompozici
filmového a zvukového záznamu. Původní literární předlohy,
hudby a doprovodného komentáře. Mohlo jich být víc, ale
nebylo. Přišel čas masového osamostatňování regionálních
stanic. Šířit vlastní program nejraději celý den, to bylo
toužebné přání mnoha krajů. Plzeň rozhodně výjimku
nepředstavovala. Měnila se dosavadní vysílací schémata.
Některým pořadům odzvonilo, některé vznikly a zůstaly. Slouží
ke cti plzeňskému studiu, že v jeho záměrech zůstalo místo i
pro slovesný umělecký program. Třebaže směřoval výlučně
k posluchači v bývalém Západočeském kraji. Přiznejme alespoň,
že v nevídaném rozsahu. „Když teď budu mluvit jenom za sebe,
dělalo se například hodně četby. Vznikaly krásné řady Příběhů
s úsměvem, Příběhy s tajemstvím o lásce. Nabízeli jsme také
Nepovinnou četbu pro každého nebo Malé literární toulky. To
jsme v drobných zastaveních díky literatuře poznávali širší
region. Každé místo bylo spojeno s přináležejícím autorem.
Prošpikovalo se to zajímavými detaily, svázalo do uzlíčku a
těch pak bylo hodně přes padesát. Zrovna tolik, kolik bylo
oněch znamenitých žen a mužů nacházejících se za svého života
aspoň na chvilenku v západních Čechách. Teď už jsou podobné
pořady ve vysílání jen jako chudý příbuzný.“ Možná. Řekněme,
že dnešním skutečnostem odpovídají dnešní řešení. Platí i jiné
normy rozhlasové práce. Ale kdyby nebylo paměti, nebylo by
zkušenosti, jak už dávno věděl pan Harant z Polžic a
Bezdružic. Nebylo by historie. Ani té rozhlasové, která je v
našem případě neoddělitelnou součástí úplného dějinného obrazu
Plzně dříve i nyní. I díky Zbyňkovi Ungrovi.
Ilona Šimánková, publicistka |
