|
|
 Nejhorší
je lhostejnost
Guillermo Polák, syn obchodníka ze Mcel, se v roce 1938
narychlo oženil se svou přítelkyní Kateřinou (později
Catalinou a celoživotně „Kačenou“), protože její rodiče by jim
bez svatby nedovolili odjet do Latinské Ameriky, a odplul z
rodné země do neznáma.
„Já jsem přišel do Chile nahatej,“ řekl mi, když mě asi před
patnácti lety provázel po svém království nedaleko městečka
Pucón. „Neměl jsem peníze, byl jsem úředník, dělal bych
cokoli, chtěl jsem žít.“
A tak se pustil do práce – z krachujícího hotelu, kde „stěny
byly tak tenký, že ženská mohla skrz ně otěhotnět,“ vybudoval
fungující podnik. Prodal ho a zakoupil pozemek u jezera v
krajině, která připomíná spíš Bavorsko nebo Švýcarsko, kdyby
ovšem nebylo vulkánů se sněhobílými čepci na vrcholcích. Na
tom místě postavil vlastníma rukama Antumalal (indiánsky
Sluneční dvůr), jeden z nejproslulejších chilských hotelů, kde
kromě jiných celebrit – politiků, podnikatelů či herců – při
své jihoamerické návštěvě přespala i anglická královna.
„Povolání hoteliéra je druhé nejstarší povolání světa,“ řekl
mi s lišáckým úsměvem. „Na rozdíl od toho prvního my ovšem
rozvíráme náruč.“
Přiznal se, že když mu bylo padesát, pocítil velkou potřebu
dělat ještě něco jiného. Koupil si dva nedaleké kopce. Na
jednom z nich, spáleném lesním požárem, vybudoval statek, při
jehož návštěvě máte pocit, že jste našli ráj na zemi. Na
druhém ponechal původní nedotčený prales tak, jak byl, jen s
obrovským nadšením postavil cestu na vrchol, protože tam
chodívali se ženou na procházky a chtěl, aby se tam mohli
dostat i tehdy, až budou staří a nebudou mít tolik síly. Když
jsem za ním přijel poprvé do Pucónu a vyvezl mě tam, bylo mu
už pětaosmdesát. Podruhé jsme se na kopec podívali i s
režisérem Pavlem Kouteckým, když jsme o Guillermovi natáčeli
dokumentární film. Posadil se na svůj oblíbený pařez a zadíval
se spokojeně do krajiny pod námi.
„Proč jsi sem vybudoval tu cestu, Guillermo?“
„Přece abych se mohl posadit a dívat se dolů,“ odpověděl. „To
stačí, ne?“
„A co je důležitý v životě?“
„Pracovat. Když nepracuješ, nedostaneš se na kopec.“
Podobné věty jsem slyšel v životě od více lidí, ale od
Guillerma na kopci zněly nejpřesvědčivěji. Když měl jeho
statek málo vody, pustil se do kopání vodního kanálu dlouhého
sedmnáct kilometrů.
„Budeš se dřít celé roky,“ věštili mu. Za tři měsíce bylo
hotovo...
„No jo, když si vzal Vilík něco do hlavy, tak to udělal,“
řekla nám jeho Kačena.
Když jsme se ho zeptali, co je důležité, aby manželství
vydrželo šedesát let, pravil bez váhání: „Nejhorší ze všeho je
lhostejnost.“
V různých situacích se mi tahle jeho věta vybavuje dodnes...
Občas vzpomínám i na to, s jakou samozřejmostí dokázal
prohlásit: „Tvořit je extáze! Některý lidi tomu rozumějí, jiný
tomu nerozumějí, ti se nad tím jen ušklíbnou...“
V těchto dnech by bylo Guillermovi Polákovi sto let. Téměř se
toho úctyhodného věku dožil, odešel tiše před několika lety
krátce po své ženě.
Neobdržel žádné řády ani státní vyznamenání, zůstal po něm
krásný zušlechtěný kus země. Jeho život nebyl žádný
poloprázdný ani poloplný pohár, dokázal ho naplnit až po
okraj.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
