|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Pocta Haškovi, Švejkovi obzvláště
Než se pustím do chvalozpěvů, jen drobná výtka. Ve víkendu
Jaroslava Haška (26. až 28. dubna) došlo i na reprízy povídek.
Možná by stálo za úvahu zahloubat se příště více do archivu a
dát tak vyniknout povídkám v interpretaci hlasů typu Jiří
Štuchal, Miroslav Horníček nebo Karel Höger, ale budiž, tento
malý „vroubek“ byl totiž plně kompenzován premiérovými cykly.
Potěšil už samotný úvod – povídkový cyklus o vychovatelích v
přednesu Jiřího Lábuse, Petra Nárožného a Otakara Brouska ml.
pod režijním dohledem Markéty Jahodové. Velmi na mě rovněž
zapůsobila četba z dosud nevydaných vzpomínek Haškova kumpána
Zdeňka Matěje Kuděje Hrstka vzpomínek na starého kamaráda v
opravdu svěžím podání ne tak často slýchávaného Jaroslava
Duška. Režie opět Markéta Jahodová. Snad to nebyla volba
náhodná, Kuděj totiž mnohdy jistě historky přibarvuje k obrazu
svému, ale čtenář takovou mystifikaci bere, zvlášť když mu ji
předčítá mystifikátor a improvizátor takové kvality, jakým
Dušek bezesporu je.
Jakýmsi kontrapunktem pak byla vzpomínková četba z pera
dalšího Haškova kumpána Gustava Opočenského – Čtvrt století s
Jaroslavem Haškem. Vysílalo se v cyklu Stránky na dobrou noc
(30. dubna až 6. května). Opočenský nás hlasem Arnošta
Goldflama, kterého Ivan Chrz trefně obsadil, provází pražskou
bohémou z počátku 20. století, chvilku nás baví takřka
neuvěřitelnými historkami, chvilku zvážní. Je příznačné, že o
bohémském životě nám čte interpret, který býval také bohémem,
ovšem v jiné době a v jiném městě.
Vrcholným projektem haškovského cyklu je pak nové nastudování
Osudů dobrého vojáka Švejka, konkrétně prvního dílu. Do
odvážného projektu se pustila již zmiňovaná režisérka Markéta
Jahodová. Odvážného proto, že existuje řada dřívějších
nahrávek. Legendární je určitě pojetí Jana Wericha. I v
rozhlasu najdeme řadu nahrávek, jsou tu vybrané kapitoly z
padesátých let načtené Janem Pivcem či opět vybrané kapitoly z
let sedmdesátých čtené Josefem Somrem, a dokonce i Karlem
Högerem. Ani Werich nenačetl Švejka zcela kompletního. Jediným
kompletem dosud byla rozsáhlá CD edice, kterou režisér
Dimitirj Dudík nastudoval s deseti herci. Jeden hlas vždy
obsáhl dvě CD, v textu došlo k mírným úpravám, takže se opět
nejedná o ryzí, původní četbu.
Režisérka Jahodová obsadila kongeniálního Oldřicha Kaisera,
který svým osobitým stylem vnesl do celé četby aktuální prvky.
Je to důkaz i toho, že Švejka nelze vnímat jako prvoplánový
dobový humoristický román, ale jako sžíravou satiru, která k
nám dokáže promlouvat i dnes. Kaiserovo pojetí tomu všemu
pomáhá vyniknout. Náročné, ale přínosné bylo i angažmá
posledního typického harmonikáře u nás, Pepíčka Čečila. Jak
jsme se mohli dovědět v pořadu, který uvedení četby
předcházel, byla to náročná práce. Harmonika mohal být
naladěna pouze v tónině C dur, tudíž měl mnohdy Kaiser co
dělat, aby písničky, které čtení doplňují, vždy vyzpíval,
navíc Čečil si neláme hlavu s temporytmem, což musel být
oříšek nejen pro Kaisera, ale i pro režisérku, zvukaře a
hudebního režiséra. Občas proto něco může kiksnout, ale o to
je vše autentičtější. Kaiser vdechuje každé postavě určitou
psychologii a typologii, k čemuž mu slouží talent imitace. Tak
báječně měnit hlasy postav, i těch, které v románu řeknou
jednu dvě věty, to snad už umí jen Kaiserův letitý kolega Jiří
Lábus. Byť jsem zastánce původních nahrávek, prohlašuji, že
dvacetidílný Švejk vysílaný od 1. května určitě obstál, stejně
jako všichni tvůrci vltavského haškovského cyklu. |
