|
|
 Jak se žilo v chudých židovských osadách
Literární odkaz Ivana Olbrachta sice stále souzní spíše s
komunistickými chvalozpěvy typu Anny proletářky, ale
nepominutelné jsou jeho práce o smolařích a vyděděncích všeho
druhu. Olbracht často zajížděl na Podkarpatskou Rus a z jejího
malebného prostředí vytěžil zajímavé postřehy o těžké práci,
ale také radostech tamějšího obyvatelstva. Na židovské
osadníky se zaměřil v povídkové knížce Golet v údolí – podle
ní vznikl stejnojmenný snímek, který v neděli 2. června ve
21.45 uvádí ČT1. Režisér Zeno Dostál jej naplnil jemnou
nostalgií i nenápadným humorem.
Scenáristka Helena Sýkorová propojila dvě povídky do souběžně
se odehrávajícího dějového pásma, v jehož rámci se pozornost
přesouvá z jednoho tématu na druhé a zpět. Jeden z
posmutnělých hrdinů (Jan Hartl) řeší přemrštěné sexuální
nároky své ženy a rád využije zmatků kolem hrozícího
znesvěcení posvátné lázně, druhého protagonistu (Ondřej
Vetchý) si zase podmaní vidina snadných výdělků a nabídne své
služby blahobytným výletníkům.
Po herecké stránce je vyprávění velice plastické: jak trochu
zamlklý výkon Hartlův, který dobře postihuje trochu bezradnou
potměšilost svého hrdiny, tak sympatické fanfarónství Vetchého
hrdiny, jenž se snaží pro svou početnou rodinu shánět obživu,
jak a kde se dá. Ač se snaží držet Božích přikázání, hledá
každou příležitost, aby svého bližního „pumpnul“. Režiséru se
podařilo skloubit dojemnost s humornou nadsázkou a kameraman
Juraj Šajmovič, jenž nedávno zesnul, přidal jímavou
krajinomalbu, dílem nabývající exotických rysů, dílem důvěrně
známou.
Golet v údolí předkládá citlivě a věrohodně natočený příběh,
který s nespornou znalostí všedních zvyklostí rekonstruuje
zaniklé prostředí ortodoxních židů, v meziválečném období
spíše živořících v lesních hvozdech nejvýchodnějšího cípu
meziválečné republiky (ostatně název „golet“ označuje
židovskou osadu v jinak „nevěřícím“ světě).
Ačkoli není zastírána sociální nouze, výsledkem je roztomilá
idyla, která ukazuje, že štěstí se může rozhostit nezávisle na
hmotném dostatku. Žánrově vyprávění osciluje od podvodnické
komedie k sociálnímu dramatu, avšak lidé tu neklesají na
mysli. Jejich škorpení, výmluvnost i moudrost podepřená věky
celý příběh balí do spontánního optimismu. Režisér je
charakterizuje takto: „Židé rvali z kamene chléb stejně jako
sousedé Rusíni a Slovačiska, měli chudobné chalupy, daleko do
kapsy, ale milovali a snili.“
Jan Jaroš, filmový publicista
|
