Číslo 18 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Karitou Mattilou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Karita Mattila, operní zpěvačka

K České filharmonii přijíždíte nyní s notami ke slavné scéně Isoldiny smrti z lásky z Wagnerova veledíla Tristan a Isolda. Je ukázka z téhle vypjaté a hlasově nesmírně náročné celovečerní role, v níž vás zatím na operních scénách vidět nelze, jen ojedinělou koncertní příležitostí, nebo přece jen i divadelním snem?

Teď je to opravdu jen součást mého koncertního repertoáru. Až budoucnost plně ukáže, jestli budu Isoldu někdy zpívat na jevišti. Ještě počkám – a uvidí se. Nejdřív budu poprvé zpívat Sieglindu ve Wagnerově Valkýře. Možná mi právě ona následně trochu pomůže při rozhodování, jestli jsem nebo mohu být i Isoldou…

Zanedlouho, dvaadvacátého května, si budeme připomínat přesně dvě století od narození Richarda Wagnera. Kam řadíte jeho hudbu v kultuře naší civilizace?

Hudba Richarda Wagnera zastává samozřejmě v evropské kultuře pozici zásadní důležitosti, patří v ní k nezbytným položkám. Wagner má svůj vlastní, vyhraněný styl a sloh, hudebně i ryze vokálně. Popravdě, pro nás zpěváky z pěveckého hlediska děsivý. A možná dokonce, že stejně tak i pro orchestry.

Jak vnímáte Wagnera jako pěvkyně vy sama?

Přiznávám, že mám k jeho hudbě komplikovaný vztah. Ale myslím, že nejsem sama – že byste podobnou odpověď dostal i od řady dalších zpěváků, kteří se do wagnerovských rolí pustili.

A jako posluchačka?

Na Wagnera musíte mít silné sedací svaly, jeho opery musíte dokázat odsedět. A není dovoleno chrápat. Zbytek, to už je čistá, naprostá extáze.

Jací skladatelé vážné hudby jsou vašemu srdci nejbližší? Je to ještě stále také Mozart, nebo jeho čas už odezněl?

Vždycky jsem si přála nezemřít jako mozartovská pěvkyně. Splnilo se mi to: Mozarta jsem už opustila, jsem přitom naživu – a dokonce ještě pořád zpívám! Ano, Mozart byl pro mě zamlada vhodný. A věřím, že i já jsem byla ta správná pro jeho hudbu. Ale nejbližší mému srdci nikdy nebyl. Hořela jsem spíš pro Richarda Strausse a pro Pucciniho. Také pro slovanské látky – pro ruský a český repertoár. A dokonce pro Wagnera. Když byl člověk mladší a nezkušený, bylo snadnější se jím zabývat.

Předpokládám, že jsou vašemu srdci blízcí i finští skladatelé. Které byste ráda zmínila?

Asi ty, které jsem sama zpívala. To by byli Jean Sibelius, Toivo Kuula, Oskar Merikanto, Erkki Melartin, Leevi Antti Madetoja, Yrjö Henrik Kilpinen. A pak ti modernější – Kaija Saariaho, Aulis Sallinen, Magnus Lindberg, Jouni Kaipainen... To jsou ti nejznámější, hádám.

Sibelius… Není vlastně škoda, že nenapsal žádnou operu?

To je pravda, žádnou nemá. Ale dá se to přežít. A nám sopranistkám dal sólové party v symfonických básních Luonnotar a Kullervo. Nehledě na velké písně. Takže výzev je až dost. Amen.

A pak je tu ke zpívání i norský Grieg... Mimochodem, hlásíte se mezi Skandinávce, nebo jste spíše prostě Finka?

Jestli jsem Skandinávec, anebo „prostě Finka“? Hmm… Narodila jsem se ve Finsku. Ale pravda je, že ve Finsku už třicet let nežiji. Takže odpověď bude záležet na tom, kde právě jsem. Žiji ve Spojených státech, takže jsem docela dobře obojí – z Finska i ze Skandinávie. Pokud zrovna jsem někde v jižní nebo střední Evropě, tak jsem bohudík „ze Skandinávie“ s její vyspělou kulturou se smyslem pro lidská práva a pro rovnost a citlivost vůči postavení žen. No a pokud se dívám na hokej, když hrají Finsko se Švédskem, pak jsem samozřejmě jen a jen Finka. Jsou mi přitom blízké mé „východní“ kořeny, spíše než bych se vztahovala k „západu“, k Baltu...

Ve Finsku máte jedno úžasné místo – Savonlinnu s jejím operním festivalem odehrávajícím se na středověkém hradě na jezeře. Zpíváte tam ráda?

Savonlinna je i pro mě důležité a zcela zvláštní místo. Je totiž opravdu krásná! Nádherné pódium pro zpívání. A ještě z jednoho důvodu má pro mě Savonlinna takovou výjimečnost – díky své stoleté historii, na jejímž počátku jako zakladatelka stojí postava z finské historie, skvělá sopranistka Aino Ackté.

V hudebním dění ve Finsku máte jedinečnou pozici. Je to velká odpovědnost? Zpíváte ve své vlasti často?

Tak často, jak jen lze. Většinou koncertní programy, ale i v opeře. Naposledy to bylo loni v Janáčkově Věci Makropulos. A příští rolí bude Jenůfa.

Ano, my tady v Čechách moc dobře víme o vašich janáčkovských rolích. Kterou máte nejraději? Která je ta nejlepší a která ta nejnáročnější?

Janáčka miluji. Všechny své janáčkovské role: Jenůfu, Káťu i Emilii Marty. Každá je jiná, každá má své. Nedokážu je porovnávat. Nedokážu některou preferovat. Prostě je miluji. A ještě k nim určitě během pár let přibude jevištně Kostelnička. Hádejte, s kým. Ano, s mým zbožňovaným, moc a moc obdivovaným Maestrem Jiřím Bělohlávkem. Ale ještě vám neřeknu, kde.

A co čeština…?

Tak ta je jednoduše řečeno ten nejtěžší jazyk, v jakém jsem kdy zpívala. Těžší než ruština, těžší než jakýkoliv jiný jazyk, který znám. Musíte opravdu usilovně pracovat a musíte mít opravdu dobrého jazykového poradce. Jen tak to jde. Ale pak, když se té práci opravdu hodně věnujete, si můžete nakonec skutečně užívat charakter jazyka, jeho nekonečné samohlásky, neředěné kombinace obtížných slov – je to tak dráždivé, tak vzrušující! A jak, panečku, Janáček znal svůj jazyk! A jak, ty můj bože, unikátně napsal ty své geniální kusy, jak dal dohromady hudbu a slovo! Jak jedinečně! Jaká je to výsada moci zpívat Janáčka!

Byla jste někdy v Praze od koncertu v roce 1987, kdy jste s Českou filharmonií a dirigentem Gerdem Albrechtem zpívala v Schumannově oratoriu Ráj a Peri?

Máte pravdu, naposledy jsem zpívala v Praze v roce 1987. To jsem ještě byla takové dítko. (Milé dítko, řekla bych…) Kruci, jak ten čas letí... Zpívat zase v Praze? Už se nemůžu dočkat. Takže děkuji za pozvání.

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 Vltava

Foto Marica Rosengård, Lauri Eriksson

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 23. 4.



  Písničkáři a jaro
 
  
Tragická
  velkolepá komedie
 
  Je to jako
  s tou indickou láskou…