|
|
Je to jako s tou indickou láskou…
„Tak tedy vrchol kariéry: držák mikrofonu!“ říkala jsem si,
když před více než dvěma lety do mé pracovní agendy přibyla
Glosa Dominika Duky. Glosa je autorské dílo pražského
arcibiskupa a těžko si představit, že bych do ní mohla jakkoli
vrtat. To byla výchozí situace, bod nula. Nicméně už tenkrát
mi něco vzadu v hlavě tikalo a našeptávalo, že by to mohla
nakonec být dosti zajímavá práce… A navíc – zdálo se mi
rozkošné, že v dnešní klipovité době kde se vzal tu se vzal
žánr, který jako by nám ze svých časů „přeposlal“ sám Karel
Čapek.
Glosa Dominika Duky je drobný útvar, ve vysílání zvíci tří
minut. Jenomže práce je kolem ní – Eminence promine – jak na
kostele. To máte: v předpokoji kardinála u tajemníka Tomáše
Rouleho naplánovat natáčení. Doslova se prohandrkovat diářem a
najít volnou půlhodinku v programu kardinála, a taky, ech, v
mém programu. Pokud možno sehnat kolegu technika, aby záznam
byl dokonalý. Objednat. Natočit glosu. Lehounce pročistit
záznam: je tato pauza dost dramatická? A není dramatická až
příliš??! Vymyslet takzvané promo a ohlášení, které posléze ve
vysílání zprostředkuje moderátor. A to musí, přátelé,
zazvonit! Vždyť to tu Glosu vlastně prodává! No – někdy
zazvoní, někdy nezazvoní. To všechno týden co týden celý rok,
ať se děje, co se děje.
Okénko svobody
Neúprosnost týdenní periodicity je samozřejmě náročná zejména
pro tvůrce. Když jsem se ptala poradce kardinála Milana
Badala, jaký má Dominik Duka vlastně ke Glose vztah, pronesl:
„Kladný.“ Posléze tuto holou větu velkoryse rozvinul
konstatováním: „Přemýšlí o tom vstávaje lehaje.“ Nu dobře, tak
jsme se zasmáli, a teď vážně: Glosa dává podle Milana Badala
kardinálovi možnost svobodně glosovat něco, co jej opravdu
zaujalo, je to takové „okénko naprosté svobody“. Navíc je to
šance promlouvat k jiným lidem, než které může běžně oslovit.
A co ještě – je to jaksi v souladu s dominikánskou
spiritualitou, která se hodně obrací k hledajícím a
zajímajícím se lidem.
Svoboda a tvůrčí aspekt – právě to kardinálovi na této drobné
prácičce konvenuje, soudí jeho poradce Badal. Ve sledu
událostí, jež naplňují dny pražského arcibiskupa, je to
příjemná tvůrčí chvilka. Nicméně kardinál Dominik Duka říká:
„Vymysleli jste si na mě docela těžkou práci! Komentovat
události, ale nikoliv po způsobu politických komentátorů,
vyžaduje jistou námahu. Musím myslet na zachování určité
roviny jazyka, který je z církve, ale je určen lidem
sympatizujícím nebo i hodně vzdáleným, a také si musím být
neustále vědom, že témata je třeba dostat do velmi zkrácené
podoby… Usiluji o to, abych nezranil, abych neuškodil druhým,
ale třeba i sobě, ale někdy se prostě stane, že člověk v té
zkratce skutečně není úplně srozumitelný a mohou vznikat
určité posuny…“ Kardinál podle svých slov nad závazkem, který
Glosa představuje, přemýšlí: „Je to práce důležitá i pro mě
samotného, abych některé věci dokázal reflektovat nejen z
profesního a ryze utilitaristického hlediska, ale abych se
také učil hovořit stručně a pregnantně.“
Rádio není kostel
 Jako duchovní je Dominik Duka samozřejmě zvyklý k lidem
promlouvat, ale kostel a rádio – to je nebe a dudy! Čehož si
je dobře vědom, neboť je to pro něj jediná platforma, či
alespoň jedna z mála, která není výsostně náboženská: „Je to
možnost vyjadřovat se k tomu, o čem není vhodné mluvit v rámci
bohoslužby. Protože si nemohu udělat z bohoslužby a z
kazatelny, kde mám vykládat slova Bible, tribunu pro některé
události. To by mohl návštěvník kostela mít skutečně pocit, že
přišel poslouchat něco trochu jiného.“
Dominik Duka je spíše uměřený civilní typ, s emotivními výrazy
zachází jako se šafránem. Že by řekl: „Mám práci na Glose
rád,“ to tedy ne. Nicméně vzápětí mile překvapí příslovím
původem ze vzdálené země: „Je to s ní tak, jako když v Indii
mluví o lásce. Na plotnu dáte hrnec se studenou vodou a
zatápíte...
Takže postupně jsem si ty Glosy jaksi oblíbil…“ Inu, taky jsem
si Glosy oblíbila, přesně tak, jak jsem intuitivně vytušila v
první chvíli. Natáčení s sebou totiž nese řadu přidaných
hodnot. Především už samo prostředí Arcibiskupského paláce má
svoje jedinečné charisma, které se neomrzí. A v neposlední
řadě – práci na Glose neukázněně vnímám jako příležitost
vetřít se do kardinálova času a vyměnit si názory na rozličná
témata anebo jen tak poklábosit. Až vrzání parket pod
tajemníkem Tomášem Roulem, který se tyčí ve dveřích jako tichá
ztělesněná výčitka, učiní těmto zajímavým momentům přítrž.
Přiznám se, často potom moje zraky zaletí kousek vedle, k
Pražskému hradu. Vzpomenu na Václava Havla. Když jsme točívali
Hovory z Lán, vymezenou hodinu jsme z větší části také
proklábosili, i vtipy bývaly a prezident se uměl smát! To vše,
dokud jeho tiskový mluvčí zděšeně nepohlédl na hodinky... a
dál už to znáte, jen dějiště je kousek vedle, v Arcibiskupském
paláci. Když dnes pomyslím na Havla, slyším jeho upřímný
burácivý smích. Nutno dodat, že Dominik Duka jej má ve své
výbavě také.
Eva Hůlková, redaktorka ČRo
Foto Tomáš Novák
Autogramiáda již druhého svazku Glos Dominika Duky se
uskuteční 6. května v 16.30 ve foyer Českého rozhlasu |
