|
|
 Václav
Žmolík,
moderátor a publicista
Dlouhá léta jste pro mne představitelem toho typu novinařiny,
který by se dal z úcty k slavným jménům minulosti označit jako
osvětově-popularizační. Z vašeho vztahu ke kultuře a historii
by se dalo soudit, že jste bývalý češtinář či dějepisec,
nikoli právník. Čím to, že dnes nesedíte v advokátní
kanceláři, ale jezdíte s mikrofonem po Česku?
Na to je jednoduchá odpověď. Na střední škole jsem pokukoval
po režii a taky po filmové a divadelní vědě, což byly obory,
kam brali tak tři čtyři studenty, a to ještě ne každý rok.
Práva naproti tomu brala čtyři sta lidí, a když člověk měl na
vysvědčení samé jedničky, byla poměrně velká naděje, že ho tam
vezmou. Pravda, u maturity mě zástupce ředitele přemlouval,
abych šel studovat češtinu, ale já to měl vymyšlené tak, že
půjdu na práva a při studiu budu zkoušet přijímačky na DAMU.
Tam mě ovšem brzy vyvedli z omylu: Člověče, vždyť vy už jednu
školu studujete, tak co byste chtěl?
Ale k té vytoužené dramaturgii jste se přece jen dostal...
Když mi nevyšly původní plány, představoval jsem si, že se
budu věnovat autorskému právu anebo tomu, čemu se dnes říká
kulturní management. A jak jsem se tak po promoci začal
rozhlížet, asi jsem padl do oka jedné paní z osobního oddělení
Československého rozhlasu, která mi pak na vojnu napsala, že
se uvolnilo místo ve Středočeském vysílání, dokonce přímo v
kulturní rubrice. Začal jsem psát recenze na divadelní
představení – například na první inscenace Petra Lébla a jeho
souboru JELO, jezdil jsem po divadelních přehlídkách.
Divadelní prostředí si mě zkrátka znovu přitáhlo, a když se mi
po dvou letech naskytla možnost jít do kolínského divadla, kde
tehdy působil profesionální soubor, využil jsem jí. Samozřejmě
s podmínkou, že si dálkově udělám příslušnou školu.
Proč právě do Kolína?
Důvodem byla osobnost Michaela Taranta, výrazného režiséra, s
kterým jsem chtěl pracovat. Upřímně řečeno, dramaturgie byla
spíš záminka, jak se z jiné strany dostat k režii. Ale jak už
to tak bývá, náraz na realitu byl docela tvrdý. Brzy jsem
pochopil, že mnohem radši budu o divadle psát a točit než v
něm pracovat. Na jedné straně uzavřená skupina exaltovaných
vyhraněných osobností a na druhé straně nepříjemné povinnosti
směrem k vrchnosti, která za vším hledala dvojsmysly a hlídala
každé slovo, každé gesto... S ulehčením jsem se po roce vrátil
zpátky k novinařině a už jsem u ní zůstal. Připadá mi
zajímavější, přináší stále nová setkání s novými lidmi a
tématy, kdežto divadlo, to byl spíš uzavřený svět sám pro
sebe.
Takže návrat ztraceného syna... Jak dlouho jste pracoval ve
Středočeském vysílání?
Až do listopadu 1989, kdy mě kolegyně Oxana Tulajdanová
„přetáhla“ do vysílání Občanského fóra. Na tuhle rozhlasovou
kapitolu vzpomínám velice rád. Naším šéfem byl Karel Weinlich,
mým kolegou byl například Honza Rosák... Vysílali jsme pod
hlavičkou Občanského fóra až do června 1990, kdy se z něj
stalo Radiofórum, a byla to báječná zkušenost – třeba když k
nám přišel těsně po příletu z Ameriky Miloš Forman a přímo do
studia se spolu s ním vmáčklo snad padesát lidí. Vedle toho
jsem stále vysílal u „Středočechů“, povýšil jsem tam na
šéfredaktora, a ve stejné funkci jsem pak nějaký čas působil i
na stanici Rádio Mikrofórum. Tohle velmi dobře dělané rádio
pro mladé se, jak pamětníci jistě vědí, dělilo se o kmitočty
se slovenským Rádiem Elán. Zároveň jsme pod vedením Karla
Mastného začali vysílat rozhlasové Dobré jitro. A právě kolega
z Dobrého jitra Honza Kovařík se mě koncem roku 1992, když se
Rádio Mikrofórum rušilo, zeptal: Nechceš jít se mnou do
televize?
Aneb Jak rozhlas přichází o talenty...
Dalo by se tak říci. Rozdělení federace znamenalo pro řadu
lidí, kteří v rozhlase pracovali, konečnou. O to víc jsem si
nabídky z televize vážil, zvlášť když jsem zjistil, co bude
mým úkolem. Začínali jsme totiž – tak trochu po vzoru
rozhlasového Dobrého jitra – první ranní televizní vysílání v
zemi, Studio 6. Tehdy nám chodily koše dopisů, jak se to lidem
líbí. A líbilo se to i mně. Zajímavá zkušenost byla i
politická Aréna, kde jsem čtyři roky „smažil“ politiky pod
dohledem nabroušeného obecenstva.
V roce 1988 vás Týdeník Rozhlas představil i jako
talentovaného básníka – čtenáři se o vás mohli dozvědět, že
jste publikoval v almanachu Mladé fronty Klíčení, vaše verše
zněly i na rozhlasových vlnách, například v poetických
pořadech Jiřího Tušla. Je pro vás tahle kapitola už uzavřená?
Už dávno, prakticky od té doby, co jsem se začal věnovat
novinářským žánrům. Místo svazků veršů mám za sebou dvě
publicistické knížky – v Radioservisu mi vyšla kniha Po Česku,
vloni jsem s Jiřím Střechou vydal knížku Příběhy předmětů,
vycházející ze stejnojmenného televizního seriálu. Mapujeme v
ní historii zajímavých věcí, jejichž prostřednictvím se
vyprávějí zajímavé lidské příběhy. A letos na jaře by mi měla
vyjít knížka napsaná na základě televizního cyklu Bohemia
incognita o méně známých místech v Česku. Každý například
známe Bibli kralickou, ale málokdo ví, kde Kralice vlastně
leží. Kdo z nás byl na Tetíně, bájném sídle Libušiny sestry?
Kdo ví, že zámek v Brandýse nad Labem si za své peníze koupil
poslední český král Karel II.?
Na jedné straně verše a zájem o historii – na druhé straně
sport. Dlouhá léta jste byl tiskový mluvčí a zároveň člen
výkonného výboru Českého svazu jachtingu, pravidelně s našimi
jachtaři absolvujete námořní regaty v Chorvatsku. To nemáte
adrenalinu v přímém vysílání dost?
Abych řekl pravdu, já jsem se k sportu propracoval: moje
maminka, která mě hodně ovlivnila ve vztahu k umění, měla ke
sportu značně odmítavý vztah. V dětství jsem slýchal, že
sportovci nemají nic v hlavě, že se zajímají jen o své svaly a
není třeba si jich nijak zvláště považovat. Ke sportu jsem se
dostal vlastně až díky novinařině, když jsem hodně psal a
točil například právě o jachtingu. V tomhle nejdu v matčiných
šlépějích: syn dělá silniční a dráhovou cyklistiku na
juniorské vrcholné úrovni. A většinu opravdových kamarádů mám
ze světa sportu, nikoli ze světa médií.
Kromě rozhlasové a televizní práce často působíte jako
moderátor na společenských akcích. Nedávno jsem vás viděl
moderovat slavnostní večer ke Dni veteránů v sále plném těch
nejvyšších hodností české armády. Když jste před přenosem
přišel „dělat atmosféru“, v sále to hučelo jako v úle, příliš
pozornosti vám nevěnovali. Zájem a respekt těchhle ostrých
hochů, zvyklých poslouchat jen vyšší šarže, jste si ale brzy
získal. Jak na to jdete?
V tomhle ohledu si každý musí tu svou cestu vyšlapat sám.
Publikum musí mít pocit, že mu něco dáváte, že jste tu kvůli
němu, v tomhle je to stejné jako na divadle. Podobné jsou i
některé postupy – například někdy se hodí humor, jindy si
můžete dovolit mírně provokovat, být i trochu drsný, abyste si
získal pozornost a udržel si ji.
Milan Pokorný
Foto Tomáš Tesař
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, které vychází 26. 2. |
