Skutečná událost představuje Emila Hakla jako muže činuAspoň jednu Mohnhauptovou...

Spisovatel Emil Hakl (1958) překvapil svou prozaickou novinkou podobně jako před časem Miloš Urban. Jestliže román Praga Piccola (2012) znamenal návrat k tradičnímu lineárnímu vyprávění, zbavenému všech favoritních postupů i ozdob, přejatých zejména z arzenálu brakové literatury a užitkovaných s citem i gustem postmoderního tvůrce, pak Skutečná událost (Argo, 2013) představuje trojjediného Hakla (autora, vypravěče a hlavního hrdinu) v roli, jakou bychom od něj nejspíš nečekali – jako muže činu. A to hned ve třech liniích, respektive v kruzích, které se na různý způsob protínají a doplňují.

V Pravidlech směšného chování (2010) jako by Hakl zatlačil své literární alter ego, vyztužené neklamně autobiografickými rysy v chování i v řeči, na samé existenciální dno – v závěrečné kapitole hrdina putuje ad fontes, podniká jakousi rozlučkovou plavbu s přízrakem mrtvého otce, aby ve finále zjistil, že jediné, co mu nadále zbývá, je on sám. Ve Skutečné události (názvem snad vzdáleně odkazující ke Klímově „Skutečné události seběhnuvší se v Postmortalii“) je ale role trpná vystřídána rolí činnou.
Samozřejmě že jen v mezích, které si autor-vypravěč-hrdina definuje soustavně od povídkové prvotiny Konec světa (2000) – i tentokrát je hlavní postava především citlivým a přesným pozorovatelem každodenní městské reality (v její skutečné i virtuální dimenzi), básnivě-ironickým komentátorem mocensko-ekonomického diktátu, v jehož zajetí vegetuje moderní „člověk“, respektive jeho zoufalá karikatura. V těchto souvislostech ale nový Hakl ožívá, uvádí svůj literární život do symbolického i reálného pohybu.
A to nejen v rovině obsahové, i po stránce formy. Skutečná událost je vystavěna z devíti kapitol, žánrově oscilujících mezi „trhanými“ lístky z deníku či blogu a takzvanými „mezihrami“, portrétujícími spolu s hlavním hrdinou i další klíčové postavy (v prvním případě šikovně prostřednictvím dvou paralelně odvíjených monologických linií, střídajících ich- a er-formu, přímou řeč a reflexi). Pokud jde o téma, tvoří vnější rámec prózy dvojí cesta (byť „jen“ na autorské čtení do norského Osla, poprvé nedlouho po tamější tragédii na ostrově Utoya), vnitřní výplní jsou pak motivy lásky (k výrazně mladší dívce řečené „Kájik“) a zejména revolty, vedoucí hrdinu až k podílu na konkrétní akci (zamordování jistého soudce, přisluhujícího zdejší exekutorské mafii). Takové nastavení je vlastně od základu romantické: hrdina pro sebe nenárokuje totiž nic menšího než svobodný, plnokrevný život, za který by se nemusel stydět.
Podobné nároky měli zřejmě na zřeteli v počátcích svých aktivit i členové západoněmecké Frakce Rudé armády – než se jejich verbální revolta proti oživlým přízrakům německého nacismu, opanujícím klíčové funkce v politice a zejména v nadnárodním byznysu, zvrhla v sedmdesátých letech v sérii vražd. Haklův hrdina konzumuje jejich osudy, podané knižně, trochu pokoutně, ale soustavně a s jistou lačností, a snad i obdivem. Životní „dílo“ Baadera, Ensslinové, Meinhofové a spol. slouží ve Skutečné události jako podpůrná ideová plocha pro jmenovaný čin. Konkrétním impulsem se pak stávají příhody kamarádů Evžena & Pitvora, s nimiž vede Haklův hrdina častokrát za různých okolností řeč: tomu prvnímu sebral exekutor barák, matku toho druhého dohnal pro změnu k sebevraždě. A tak se neurotické autorovo alter ego dopracuje pozvolna k reakci: „Chtělo by to změnu. Malou, ale nevratnou. Aspoň jednu Mohnhauptovou, aspoň jednoho Baadera.“ Načež promění obecné fantazie, snované vesměs v bezpečí domova, práce nebo hospody, v konkrétní akt pomsty (ostatně příbuzný motiv najdeme už v románu Let čarodějnice, kde hrdina úvodem pobodá člena ochranky v supermarketu).
Činy jsou sice slova silných, otázkou ale zůstává, k čemu má podíl na jednom mordu Haklovu literární postavu postrčit, kam ji má dovést – k dalším vraždám, jak předvedli členové RAF? A následné kapitulaci? Jakou „malou, ale nevratnou“ změnu si vlastně přát, a jakou očekávat? Těžká otázka. Naštěstí je Skutečná událost navzdory názvu jenom fikcí. V rámci této fikce je ale skutečnou událostí.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik



  Aspoň jednu Mohnhauptovou
 
  
Nebojte se snášet!    
 
  Jazz na nové stanici