|
|
 Ilja
Racek, herec
Rozhlasová inscenace je prošpikována revolučními písněmi a
frázemi. Je v ní slyšet, s jakou chutí její tvůrci shazují
primitivismus a bludy proletářské ideologie. Nejostřeji ji
napadá právě váš hrdina. Pamatujete si ještě na pocity,
s nimiž jste profesora Preobraženského před dvaadvaceti lety
vytvářel?
To už je tak dávno, že si z natáčení vzpomínám hlavně na
kolegu Borise Rösnera v roli vystrašeného, toulavého psa
Baryka, který se změní ve zpupného sovětského občana Barykova
a mého profesora soustavně deptá. Nabídku dělat v Bulgakovovi
jsem tenkrát přijal moc rád. Od okamžiku, kdy jsem si přečetl
Mistra a Markétku, patří k mým nejoblíbenějším autorům.
Především pro sžíravý humor, kterým se vyrovnával se svým
krutým životním osudem. Měl jsem to štěstí, že jsem na
Vinohradech mohl ve Vedralově dramatizaci Mistra a Markétky
hrát Wolanda – místo Miloše Kopeckého, který byl nemocný. Na
jeviště jsem vstupoval s verši z Goethova Fausta: „Té síly díl
jsem já, jež chtít vždy konat zlo, přec dobro vykoná.“
Stejně jako profesoru Preobraženskému házel „stát dělníků a
rolníků“ klacky pod nohy i vám. Proč se tak dálo?
Víte, já o tom nerad mluvím. Po devětaosmdesátém se tady
vynořilo tolik hrdinů a mučedníků, o kterých před tím nikdo
nikdy neslyšel, že bych k nim byl nerad zařazován.
S bolševikem jsem se nikdy nekamarádil, ale kdyby mě býval
nechal v klidu hrát, tak bych možná ani moc neprskal. Jenže on
zasahoval do kultury, divadla i do mého osobního života.
Dopalovalo mě to a se svými názory jsem se netajil. Maléry
jsem kvůli tomu měl už od školy. V Olomouci mě tahali na StB a
tlačili na mě, abych s nimi začal spolupracovat. Když jsem
odmítl, poslali o mně spis do Armádního uměleckého divadla,
kde jsem si mohl pod velením plukovníka E. F. Buriana
odkroutit vojnu. Jenže takhle jsem byl okamžitě převelen
k pétépákům do Komárna.
Naštěstí to pro vás nemělo fatální následky. Dokonce jste byl
v roce 1961 vybrán, abyste ve zfilmované Reportáži psané na
oprátce ztělesnil jejího autora. Co pro vás role Julia Fučíka
znamenala?
Na konci války jsme bydleli v Karlíně a v parku vedle
rozhlasového studia se usídlila sovětská posádka. Na bílou zeď
školy tam každý večer promítali filmy – Pilota Čkalova a
podobné patetické příběhy o válečných hrdinech. Když tehdy
vyšla Reportáž psaná na oprátce, nesmírně na mě zapůsobila. I
tím, jak se svou civilností z tohoto kontextu vymykala. Když
jsem se poprvé pokoušel – mimochodem neúspěšně – dostat na
konzervatoř, což bylo ještě před únorem čtyřicet osm, vybral
jsem si k přednesu pasáž z Reportáže. Citově se mě ovšem
dotýkala tak silně, že mě zahltily emoce, selhala paměť a já
ji ani nedoříkal. K Fučíkovi jsem tedy měl osobní vztah dávno
před tím, než jsem ho ztělesnil. Za své názory a postoje –
jakkoli s nimi můžeme dnes polemizovat – zaplatil životem.
Gusta Fučíková a Ladislav Štoll velmi poškodili jeho pověst,
když z Reportáže vypustili ty stránky, ve kterých píše, že se
s vyšetřovatelem Böhmem rozhodl hrát hru a pouštět informace,
o kterých věděl, že je gestapo už stejně zná. To pak vyvolalo
dohady, jestli s gestapem nespolupracoval a neublížil dalším
odbojářům. Historici prokázali, že tyhle dohady byly
neoprávněné, že Fučík opravdu nezradil.
Jak jste se vlastně k té roli dostal?
Ještě před Reportáží mě režisér Balík oslovil kvůli jinému
filmu – také s fučíkovskou tematikou. Poslal mi scénář
s příběhem, který se odehrával v divadle, kde připravovali
dramatizaci Reportáže. Böhma měl představovat starší
vynikající profesionál, leč se zpátečnickými názory. Fučíka
pak mladý, zapálený komunista. Síla jeho světového názoru
natolik prodchla jeho herecký výkon, že nakonec toho starého
profesionála umělecky převálcoval. Napsal jsem panu Balíkovi,
že jeho nabídku musím odmítnout, protože se nedomnívám, že by
Mixa i se svým správným světovým názorem byl lepším hercem než
Höger. A tak tu roli mladého herce dostal Ivan Palec.
Jaroslavu Balíkovi se ale nejspíš zalíbilo, že umím stát za
svým, a zanedlouho mi nabídl už přímo roli Fučíka. Jenže pak
začal tanec. Filmové zkoušky dělalo snad čtyřicet lidí a do
všeho zasahovali Fučíková se Štollem. Vadilo jim, že nejsem
straník, a když mě paní Gusta poprvé uviděla, pravila: „Můj
muž byl větší.“ „Podle vojenské knížky, soudružko Fučíková,“
odvětil Balík, „je soudruh Racek stejně vysoký jako váš
manžel.“ Nakonec si mě do filmu prosadil. Jen nos mi musely
maskérky upravit podle portrétu od Maxe Švabinského. A tak
jsem se ocitl na Pankráci, v jedné cele se Zdeňkem Štěpánkem a
Rudolfem Deylem.
Jistě jste se pracovně setkal i s mnoha dalšími legendárními
herci, režiséry či dramatiky. Která z těchto setkání vás
zvlášť obohatila?
To bychom spolu museli sedět dva tři dny. Těch setkání bylo
nespočet – s Janem Grossmanem, Jaromírem Pleskotem, Františkem
Pavlíčkem... Ladislav Pešek mě učil na konzervatoři, s
Eduardem Kohoutem jsem konzultoval, jak hrát Hamleta... Jedním
z mých prvních silných zážitků byla práce pod režisérem
Alfrédem Radokem. Ten nás učil na konzervatoři, a když v roce
1949 inscenoval ve Stavovském divadle Chodskou nevěstu, patřil
jsem ke dvaceti konzervatoristům, ze kterých spolu s dvaceti
umprumáky složil sbor téhle legendární inscenace. Opírala se o
chodskou pověst, podle které mladá vesničanka, při jejíž
svatbě uplatnil její feudální pán právo první noci, ho v loži
uškrtila svými copy a podnítila rebelii. Hrálo se velmi
expresivně a většinou bez dekorací, na pozadí horizontu, který
Josef Svoboda pojal jako konturu šumavských hor. My ve sboru
jsme přinášeli a odnášeli nábytek, chvíli byli vesničany,
chvíli panskými dráby. Zámeckého pána hrál Eduard Kohout,
nevěstu Vlasta Matulová, bábu rodu Leopolda Dostálová. Celé to
končilo hromadnou scénou, kdy jsme všichni zpívali chodskou
píseň s verši „žádný nám nebude za naše peníze, žádný nám
nebude rozkazovat“, zvedli se a šli na forbínu. Kvůli
inscenaci a zvláště kvůli jejímu konci se strhl strašný
poprask. Antonín Dvořák prohlásil, že je to útok proti
hledišti a lidově demokratickému zřízení, hra byla po několika
reprízách stažena a šéf činohry Jindřich Honzl se zasadil, aby
byl Radok z Národního divadla vyhozen.
Někdy v té době jste poprvé vystoupil v rozhlase. Kdo vás do
něho pozval?
Jiří Horčička. Tehdy začínal jako asistent režie a připravoval
jakýsi mládežnický pořad s řadou malých scének, do kterých
obsadil své vrstevníky z konzervatoře. Já jsem dostal roli
„páska“, jak se tehdy říkalo chuligánským frajírkům, a značně
jsem improvizoval. Dívku, o kterou pásek usiloval, jsem
oslovil „má růže“, což se Horčičkovi zalíbilo. Padl jsem mu
„do ucha“ a od té doby jsme spolu často spolupracovali –
samozřejmě s výjimkou let, kdy jsem byl mimo Prahu. Když paní
režisérka Kofránková natáčela k Horčičkovým osmdesátinám
vzpomínky jeho spolupracovníků, tak jsem mu tam tohle naše
první setkání, které pro mě bylo zároveň i prvním setkáním
s rozhlasem, připomenul. Bohužel, pár týdnů nato jsem mu už
šel na pohřeb do Strašnického krematoria. A tam jsme se s
tímhle zvukovým perfekcionistou loučili v síni, která je
akusticky naprosto příšerná. Osud umí být pěkný ironik.
Vy jste ovšem spolupracoval i s jinými vynikajícími
rozhlasovými režiséry – za všechny jmenujme alespoň Josefa
Henkeho či Josefa Schwarze-Červinku. Co vás na „neviditelném“
rozhlasovém herectví nejvíc těší?
Zapomněl jste jmenovat Jana Bergera, který mě obsadil do
Ministerstva strachu, dramatizace stejnojmenného románu
Grahama Greena. Mimochodem, to teď také nedávno vyšlo na CD.
Mluvím o tom proto, že Greena mám rád stejně jako Bulgakova.
Miluji jeho nehrdinské hrdiny, ty podivné, ušlápnuté,
slabošské existence, které se ale po těžkém vnitřním zápase
dovedou vzchopit a vzepřít. Jenže do těch by mě s tím mým –
s prominutím – zpupným ksichtem žádný režisér v divadle
neobsadil. Diváci by takové postavě nevěřili. To jsou role pro
typ herce, jakým byl například Brodský, nebo jakým je dnes
Javorský. A právě rozhlas, ve kterém nejsem vidět, mi tyhle
role hrát umožňuje. To je jeden důvod, proč ho mám rád. Druhý
důvod je ten, že mi přináší nové zkušenosti.
Jako například?
Často jsem spolupracoval s již připomenutým režisérem, hercem
a překladatelem Josefem Schwarzem-Červinkou. S ním jsem mimo
jiné dělával i pořady typu jazz a poezie: pustil mi záznam
nějaké jazzové skladby a to, co ve mně probouzela, jsem se
snažil vložit do interpretace textu – aby s jazzem souzněl.
Tak jsme připravili třeba básně Langstona Hughese. Jinak se
poezii a četbě spíš vyhýbám. Nejsem recitátor. Špatně rostlé
zuby jsem měl už od těch mléčných. Nemám čistou výslovnost.
Jak říkají mí kamarádi – šišlám na celou abecedu. Při
vytváření dramatické postavy – ať už na jevišti či v rozhlase
– se to dá tolerovat. Četba by však měla být interpretována
čistě.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Tomáš Tesař a archiv
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, které vychází 15. 1. |
