|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Uvidět Košice a...
Se jménem Košice jsem se v mládí setkávala hlavně na
plechových vývěskách vlaků směřujících do Tater. A lákání
jediných velehor v republice bylo tak silné, že jsem se přes
Poprad nikdy dál nedostala. Slovensko pro mne zkrátka končilo
Tatrami a Košice pro mne zůstaly tak trochu exotickým městem
kdesi daleko na východě. Jak málo kilometrů měla tehdy dálka!
A tak se stalo, že jsem Košice poprvé uviděla teprve o desítky
let později, letos na podzim, díky iniciativě Německého
kulturního fóra střední a východní Evropy v Postupimi, které
do košického regionu uspořádalo informační cestu pro novináře.
Košice totiž – jestli to nevíte – budou v příštím roce spolu
s francouzskou Marseille evropským hlavním městem kultury. O
tuto čest se Košice ucházely projektem, který se asi ze stovky
zájemců umístil na prvním místě. A dalším městem v pořadí byl
– Prešov.
Už před přistáním na malém, a o to příjemnějším košickém
letišti mne čekalo první překvapení při pohledu na obrovský,
zřejmě pracující železářský kombinát, který se tu najednou
pode mnou objevil. Ale to přece musí být legendární HuKo,
Hutní kombinát, uvědomila jsem si, ona slavná stavba mládeže,
na niž na počátku padesátých let směřovaly vlaky plné
nadšených svazáků. Bylo to skutečně HuKo, už dávno
Východoslovenské železárny, jenže to už dneska v Košicích
nikdo neví, jen bývalý slovenský prezident a starosta Košic
Rudolf Schuster, který byl za socialistických časů jejich
ředitelem.
Ale to největší překvapení na mne teprve čekalo, když jsme
v autobuse z letiště překonali periferii bez ladu a skladu
postavených hal supermarketů a jiných nectností, které dnes
hyzdí vjezdy do všech evropských měst: košické Hlavné námestí.
Jak popsat ten prostor, připomínající svou podlouhlou formou
obilné zrno, z jehož středu se jakoby ze země samé zvedá
nádherná gotická katedrála svaté Alžběty, jako všechny evopské
katedrály dílo vytvářené několik staletí, a proti ní jako
světský kontrapunkt budova divadla. Ale to hlavní, co vytváří
atmosféru náměstí, je lidské měřítko dvou- nanejvýš
třípodlažních domů se světlými omítkami lemujících náměstí a
ve vzácné harmonii v sobě spojujících všechny historické slohy
od gotických základů až po art deco a konstruktivismus. Vznikl
tak prostor přímo vyzařující nicnepředstírající samozřejmost
měšťanské kultury i společenskou soběstačnost města pojící se
s jeho otevřeností vůči světu – vždyť z obchodu také žilo.
Není divu, že v Košicích ještě stále existuje korzo a z
člověka-návštěvníka se rychle stává flanér. V neděli tu
potkáváte samé pečlivě oblečené lidi, kteří jdou nejprve do
kostela a pak do cukrárny. Ovšem nejde o zákusky, ale o
společnost, rozhovor.
Košice vždycky byly a – na rozdíl od Prahy – dodnes zůstaly
multikulturním městem a Košičané jsou na to patřičně hrdí.
Vedle sebe a spolu tu i dnes žijí Slováci, Maďaři, Rusíni,
Ukrajinci, Češi a zbylí Židé a Němci a to městu dodává prostor
a rozměr. Jen o Romech tu neradi mluví, ale to už je jiná, ne
právě dobrá kapitola. Malá náplast: Existuje tu jako asi nikde
jinde na světě televizní a rozhlasové vysílání v romštině,
připravované romskými novináři, a také romské divadlo.
Přípravy na příští rok jsou v Košicích v plném proudu. A město
vsadilo na kulturu. Plavecký stadion se mění v galerii,
komplex starých kasáren a takzvané Tabačky v kulturní centra,
kde budou, doufejme, pracovat umělci z celého světa.
V posledních letech tak Košice znovu našly svou starou krásu,
sluší se ale připomenout, že bez evropských peněz by to sotva
bylo možné, stejně tak jako u nás, když už na tu Evropu pořád
nadáváme. Něco mi v Košicích ale přece jen chybělo: Český
konzulát. Býval tu. |
