|
|
Ve znamení Blíženců
 „Narodil
som sa v máji 1924, v znamení Blížencov. Názov tohoto znamenia
sa odvozuje od dvoch bratov zo starej gréckej mytológie. My
ich poznáme skôr pod latinskými menami Castor a Pollux. Oba
vraj od tej istej mamy. Pollux bol ale synom Dia, a teda
nesmrteľný, no Castor vzišiel od smrteľného otca. Obaja bratia
sa mali radi, boli však povahovo rozdielni. Castor dychtivo
túžil po pozemských radovánkach, Pollux bol duchovnejší
a chladnejší. Ajha, od malička som bol veľký rojko a fantasta.
Najviac som sníval vo chvíľach, keď som sa hodiny a hodiny
díval z malého okienka drevenice starých rodičov, ktorí bývali
na Žabiarenskej ulici. Či pršalo alebo snežilo, videl som
veci, ktoré by nevidel nik. Dodnes spomienka na to pôsobi na
mňa vzrušujúco,“ začíná své vyprávění pro vltavský cyklus
Osudy jedna z posledních žijících legend československého
herectví – Ladislav Chudík.
Vypráví a za okny studia bratislavského rozhlasu, kde
natáčíme, panuje srpnové vedro. „Omamná voňa lipy a hlboký
dych hrončianskej mašinky sa stali symbolmi mojho detstva.
Vlnky Čierneho Hrona boli vari prvým zvukom, ktorý som začal
po narodení vnímat. Na svet som prišiel v dome stojacom iba
pár metrov od rieky, ktorá roky bojovala o to, aby ju
kartografi zobrazili vážne a riadne do mapy. Azda aj preto
o sebe dávala vedieť oveľa razantnejšie. Keď vystúpila
z brehov, bol na ňu hrozivý pohľad. Zmietla všetko, čo jej
stálo v ceste, dokonca aj mosty. Najviac si ju však
predstavujem vo chvíľach, keď sa po nej splavovali plte –
vtedy akoby vstupovala do nej poézia.“
Z rodného Hronce odešel Ladislav Chudík na gymnázium v
Kremnici, po kterém v letech 1943 a 1944 následovala
Filozofická fakulta bratislavské univerzity a dramatické
oddělení Státní konzervatoře v Bratislavě. Od roku 1944 dodnes
působí v činohře Slovenského národního divadla. Věnoval se
rovněž pedagogické práci. „Spomínam na istú návštevu mojich
vtedajších študentov v septembri roku 1968 vo Viedni, kam som
po sovietskej invázii emigroval. Priznám, vydýchol som si, keď
sme sa rozlúčili. Srdcu som sa prihováral, aby stíchlo do
pokory. Na druhý deň som zbadal obďaleč domu, kde sme bývali,
na Georg-Prilgeri Strasse, po šírke cesty nápis ČAKÁME VÁS.
Vtedy mnou prešiel závan šťastia so slzou. Nápis na ceste
zmazával čas dlho po mojom odchode spät do Československa.“
Z množství Chudíkových televizních rolí patří k nejúspěšnějším
postava primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města. Za
své herecké mistrovství získal mnohá ocenění. V letech
1989–1990 byl ministrem kultury Slovenské republiky. Je
podruhé ženatý, jeho manželka Alena je právničkou. V roce 2010
obdržel Českého lva jakožto nejlepší herec ve vedlejší roli za
film Kawasakiho růže, v témže roce pak cenu Trebbia za
celoživotní umělecký přínos.
Rozhlasové studio bývalo druhým domovem Ladislava Chudíka – ze
zkoušky do rozhlasu, z rozhlasu na představení… Ve fonotéce
Slovenského i Českého rozhlasu najdeme stovky nahrávek,
z nichž některé (třeba Tichý dvojhlas, sestavený ze vzájemné
korespondence mezi Ladislavem Chudíkem a Jaroslavem Seifertem)
patří mezi opravdové unikáty.
V bratislavském studiu si vyprávíme o cestě k herectví, o
normalizačním dusnu, o nové svobodě, o poezii slovenské i
české. Mistr odchází po každém natáčení šťastný, ale unavený.
„Nedivte se osmaosmdesátiletému kmetovi,“ pronáší omluvně ve
dveřích perfektní češtinou. Je zajímavé sledovat, jak se
v jeho osobě mísí ten malý kluk z podhůří Nízkých Tater a
zároveň člověk, který poznal svět ve vší jeho různorodosti.
Otomar Krejča o něm napsal: „Když jsem viděl Chudíka roku 1964
v představení Millerovy hry Po pádu, celý večer jsem sledoval
člověka zasaženého nešťastným, tíživým lidským problémem. Byl
to jeho problém, tkvěl v něm hluboko, nejhlouběji. Na
představení jsem šel spíše ze společenských důvodů, tu
Millerovu hru nemám rád. Ale v oné slovenské inscenaci se mi
zdálo, že vidím herectví, které nezáří pouze za hranice
Bratislavy, ale které patří na kteroukoli první evropskou
scénu...“
Osudy Ladislava Chudíka vysílá Český rozhlas 3 – Vltava od
pondělí 12. listopadu vždy v 11.30.
Michal Bureš, režisér |
