|
|
 Jitka
Molavcová, herečka a zpěvačka
Za všechna ta léta už asi berete Semafor za svůj, ne?
Semafor je můj druhý domov, prožila jsem tam chvíle
různobarevné, setkala se s osobnostmi, které ovlivnily můj
život, vyučila jsem se tam jevištní praxi. A všechny úrazy,
jaké jsem kdy měla, se staly právě na jevišti divadla Semafor,
odtud mě odnášeli do sanitky s přetrhanými vazy a výronem v
kotníku, tady jsem si pochroumala vše, co se pochroumat dá.
Tady jsem zažila radost, která se přenesla na diváky, a
vznikly chvíle, na které se nezapomíná.
V Semaforu jste prakticky od počátku kariéry. Kolikrát jste za
ta léta přemýšlela o odchodu? A proč jste zůstala?
No, víte, dostávala jsem různé zajímavé nabídky, které jsem
kvůli provozu našeho divadla nemohla přijmout. Já jsem ale v
Semaforu byla vždycky tak zaneprázdněná, zavalená tolika
úkoly, že jsem ani neměla čas přemýšlet o tom, co by bylo,
kdyby...
A co by bylo, kdyby...?
To je otázka, ale já už si ji nepokládám. Jsem spokojená, že
kráčím cestou hudby, humoru a poezie. A i kdybych hrála v
jiném divadle, podvědomě bych tuto cestu zase vyhledávala.
Navíc mám takovou povahu, že se musím svěřenému úkolu věnovat
pořádně, s plným nasazením.
Se Semaforem jste zažila všechny jeho strasti – od odchodu z
kultovního prostoru v pasáži Alfa přes velkou vodu v Karlíně
po obtížné zabydlování v novém působišti v Dejvicích. Měla
jste někdy pocit, že určitý „přesun“ už divadlo nepřežije? Co
vás s Jiřím Suchým vždycky táhlo ode dna nahoru – v případě
stěhování z Karlína vlastně doslova?
Voda nám vzala skoro všechno, ale nevzala nám to podstatné, a
sice chuť pokračovat, hrát a zpívat. Neúnavný Jiří Suchý
připravoval nová a nová představení a všichni jsme mu trpělivě
pomáhali. Bylo to období opravdu náročné, psychicky i fyzicky.
Cestovali jsme z divadla do divadla po celé republice, hráli
jsme, kde nás nechali – jen v Praze na jedenácti scénách.
Nejtěžší to měly naše kostymérky a technický personál, museli
vše stěhovat z místa na místo. Vydrželi jen ti nejvěrnější.
Nakonec jsme se dočkali. A teď jsme doma v Dejvicích.
A jak se v Dejvicích cítíte?
Dejvický Semafor je útulné divadlo, kde je nám dobře.
Připomíná mi můj první Semafor na Václavském náměstí v pasáži
Alfa, kde jsem prožila tolik let. Nejvíc se mi líbí jeviště, z
něhož se velmi dobře navazuje kontakt s divákem. A musím říct,
že naše publikum je velmi laskavé a trpělivě nám dává najevo,
že má z našeho počínání radost. Lidé navštěvují Semafor nejen
kvůli našemu repertoáru. Jsou zvědaví například na oponu,
kterou namaloval Jiří Suchý – to je opravdu umělecké dílo
hodné obdivu. Vzdáleně připomíná slavnou oponu Vojtěcha
Hynaise, ale je tam něco navíc. A sice humor! Jeden ze
základních pilířů našeho divadla.
V jaké je vlastně současný Semafor kondici? Ptám se proto, že
divadlo před pár lety čelilo hrozbě zániku kvůli nedostatečné
grantové podpoře.
Nevzdáváme se. V souboru je mnoho mladých, talentovaných
interpretů, kteří vytvářejí nový obraz, novou mozaiku, která
je barevná a různorodá. Bojujeme tím, že stále nabízíme
divákům nové a nové premiéry. Museli jsme z ekonomických
důvodů stáhnout úspěšná představení Kytice, Lysistrata a
další. A nahrazujeme je komorním repertoárem – Levandule,
Laura a Oliver, Včera večer poštou ranní...
Zaujalo mě, že jste vystudovala střední grafickou školu – jako
Jiří Suchý. Věnovala jste se někdy výtvarnému umění – třeba
jen doma, pro radost?
Ve škole se mi líbilo. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Mám
„papíry“ na technickou a výtvarnou redaktorku. V divadle jsem
tuto profesi zatím nevyužila. Kdyby se nestalo, co se stalo,
asi bych vystudovala vysokou školu grafickou někde v zahraničí
– v Německu nebo ve Švédsku. Ale divadlu bych se stejně
věnovala. To cítím v kříži. Mám kamarády grafiky, které velmi
obdivuji. A dokonce jsem jednou dostala nabídku na výstavu.
Ovlivnil mě totiž Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně
ctila, nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal
překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem začala s kolážemi i
já. Asi se k tomu někdy vrátím, zatím na to ale není čas. I
když... Jsou to vlastně jenom výmluvy. Čas by se našel, jen se
k tomu jaksi nemůžu propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje
mazanice by mohly někoho postrašit.
Začínala jste jako křehká šansoniérka doprovázející se na
kytaru. Bylo ve vás tehdy víc ctižádosti stát se zpěvačkou než
herečkou? A zač se spíš považujete dnes?
Za plavkyni a také horalku, která si hraje a zpívá. A když je
mi nabídnut šanson, zatetelím se. Moc mě baví. Asi proto, že
to je vlastně herecká výpověď v písni. A já podvědomě
vyhledávám spojení hudby a dramatického textu. Jiří Suchý mi
věnoval několik melodramatických textů, které zhudebnil. Tento
žánr je mi opravdu velmi blízký. V Národním divadle jsem si
pod vedením Miloše Formana mohla zazpívat píseň Proč je to
tak. Je to vyznání ženy, která má všechno, ale chybí jí to
podstatné, a sice – láska. Ten šanson je vlastně životní
zpovědí dámy z velkého světa, která na první pohled září
štěstím, rozdává svoji energii a peníze, ale má dušičku
zmačkanou jako kus papíru.
V povědomí většiny lidí jste pevně usazena v komediální
„škatulce“. Tíhla jste k humoru od mládí, nebo to tak přišlo s
angažmá v Semaforu?
 Od
dětství obdivuji klauny a komiky. Milovala jsem Chaplina,
Laurela a Hardyho... Už tehdy jsem vnímala humor jako jeden z
největších pokladů. Záhy jsem pochopila, že je to prostředek,
jak překonávat různá životní úskalí. Mám ráda Voskovce a
Wericha, Vlastu Buriana, obdivuji Haškova Švejka. Ale přitom
mě taky přitahují dramatické příběhy plné vášně a temných
barev. Už jako dítě jsem milovala opery, především hudba mě
sváděla a až tíživě dojímala. Dodnes na mě působí. A to vše mě
ovlivňovalo, když jsem přišla do divadla Semafor. Ocitla jsem
se v prostředí hudby, humoru a poezie a stala se součástí
semaforské jazzové atmosféry, které jsem od začátku rozuměla.
Jiří Suchý spolu s Ferdinandem Havlíkem, Evaldem Schormem,
Jiřím Císlerem, Jirkou Menzelem a dalšími mně nabídli
komediální role a já si je vždycky tak trochu upravila k
obrazu svému. Baví mě dívat se pod povrch všech mých
divadelních postav a vkládat do nich cosi, s čím autoři třeba
ani nepočítali.
Komediální talent jste uplatnila zvláště jako semaforská
postava Žofie Melicharová. Máte pocit, že se ta postava v
průběhu let někam vyvinula, posunula, že se nějak změnil její
naturel?
Posunula se blíže hrobu... Ale je to stále věrná bytost, se
srdcem na dlani, která by nikdy nezradila člověka, kterého
miluje. A taky vaří výborné knedlíky s vajíčkem, které má pan
Jonáš tolik rád... Slečna Melicharová je ženský klaun. Jiří
Suchý v osmdesátých letech minulého století tu postavu
vymyslel a já jí vdechla duši. Abych pravdu řekla, šlo mi to
samo. Asi proto, že mi semaforská poetika byla od první chvíle
blízká. Humor, hudba a poezie mě vlastně vedly. Už delší čas
se však Jonáš a Melicharová v našich představeních neobjevují.
Ale až je potkám, tak jim ráda vyřídím, že jste se na ně ptal.
Humor jste vždy uplatňovala i ve své další doméně – tvorbě pro
děti. Stačí vzpomenout televizní kabarety ve Studiu Kamarád.
To byla hodně uvolněná show – skoro jako by se to nedělo v
normalizační televizi...
Na Malé televizní kabarety ráda vzpomínám. K tomu mě přizvala
Štěpánka Haničincová, která byla tehdy dramaturgyní v
Československé televizi. Spolu s ní a s Pepíkem Dvořákem jsme
ze začátku ty kabarety otevírali. Scénáře psal Ondra Suchý. My
jsme si tam přidávali svoje myšlenky a legrácky a pan režisér
nás nechal. Později se k nám přidávali Ondra Havelka, Láďa
Gerendáš a Pavel Zedníček. Bylo to, jako když si hrají děti na
písku, měli jsme z toho obrovskou radost! Navzájem jsme se
vytáčeli, a přitom jsme se měli rádi. To bylo podstatné – a
lidi to vycítili. Vznikl tak opravdu rodinný program, kde jsme
humornou formou nabádali děti, jak se mají chovat. Ne ale moc
poučně, takže to děti braly a brali to i rodiče. Mnozí na to
vzpomínají dodnes. Myslím si, že Malé televizní kabarety moc
nezestárly. I když trochu jo.
Pro děti jste vydala i několik cédéček, hrála jste ve spoustě
televizních pohádek, vaším hlasem mluví postavy z Večerníčku
Káťa a Škubánek. Co je při práci pro děti nejdůležitější, na
co herec nesmí zapomínat?
Dnešní dítě jaksi zpasivnělo a spíš čeká, že ho budete bavit.
Jak známo, celý svět nefunguje, protože není v rovnováze. Děti
rády poslouchají pohádky. To mám vyzkoušené. Jako kdyby
podvědomě toužily po čistém, ničím nerušeném projevu – tehdy
si vždy uvědomím, jak důležité je děti vést a podporovat v
nich lásku k českému jazyku, k tradicím lidové poezie. A taky
k výtvarnému umění. Práce pro děti mě vrací zpátky do mého
dětství. A navíc se od dětí i učím – bezprostřednosti,
volnosti, upřímnosti.
Prý také pro děti píšete pohádky?
Ano, mám rozepsané pohádky do časopisu Kouzelná školka. Na
každý měsíc jednu. Jsou o hudebních nástrojích.
S Pavlem Jurkovičem a Alfredem Strejčkem jste léta
vystupovala ve Viole v pořadu středověkých písní. Prý jste se
kvůli tomu naučila na řadu dobových hudebních nástrojů. Takže
nejde jen o kytaru a váš erbovní saxofon... Nač všechno
vlastně dokážete zahrát?
V dětství jsem se učila hrát na klavír, potom jsem si přibrala
kytaru, flétnu, banjo, ukulele, na saxofon hraju od
osmdesátých let a dodnes mě to baví. Účinkování v pražské
Viole mi umožnilo hrát i na gotické nástroje jako psalterium –
smyčcový žaltář, kantele, trumšajt, kastaněty... A k tomu jsem
pod vedením paní profesorky Evy Kröschlové interpretovala
filozofické i žertovné texty a zpívala ve starých evropských
jazycích dobové písně.
Známe vás z řady televizních rolí, ale film jako by vás
opomíjel. Přesto se můžete pochlubit něčím, o čem řada herců i
světových jmen jenom sní – pracovala jste s Milošem Formanem,
dokonce na mnoha Oscary oceněném Amadeovi. Jak na to
vzpomínáte?
Miloše Formana mám ráda. Umí se dívat na svět dětskýma očima a
to je mi blízké. V Amadeovi jsem si zahrála, a dokonce i
zatančila. Nahlédla jsem do filmařské kuchyně slavného
režiséra a byla jsem svědkem, jak se rodí jedinečné dílo.
Setkala jsem se taky se světovou choreografkou Twylou
Tharpovou a kameramanem Miroslavem Ondříčkem.
Vedle prken Semaforu jste zářila i v Hudebním divadle v
Karlíně – máte dokonce Cenu Thálie za své ztvárnění Dolly
Leviové v české verzi slavného muzikálu Hello, Dolly.
Považujete tuto postavu za svou životní? Nebo je tou životní
figurou spíš semaforská Melicharová?
To víte, v Semaforu jsem doma a já si domova považuji. Ale na
roli Dolly Leviové se nezapomíná. Prožila jsem díky ní sedm
šťastných let na scéně Hudebního divadla v Karlíně. Po Dolly
jsem byla přizvána k dalšímu zajímavému projektu – ke
gotickému disputu Člověka a Smrti od Jana ze Žatce z roku
1401. A role Smrti se stala mým zásadním hereckým štěstím. Hra
je vzácným a působivým příkladem, že se mravní hodnoty během
staletí nezměnily a že civilizační vymoženosti zdaleka
nedokážou odsunout na vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k
bližnímu, obětování se.
V takové roli by bych semaforskou komičku nečekal.
Moje umělecká cesta je velmi barevná, různorodá, a tak se lidé
často diví, v jakých žánrech se to objevuji. Takový je světa
běh, jak říká jedna z mých divadelních postav. Rádi
škatulkujeme a škatulky ulpívají, i když obsah už je docela
jiný.
Tento rozhovor vzniká pro rozhlasový časopis – a vaše
rozhlasová „stopa“ je nemalá. S pány Rokytou nebo Krčkem jste
natáčela pořad Před písničkou smekni, nemluvě o Dobrých
jitrech a Hajajovi. Jak se cítíte za rozhlasovým mikrofonem?
Rozhlas je moje láska už od dětství. U rádia jsem prožívala
štěstí jako posluchačka a později i jako interpretka. Nikdy
nezapomenu na setkání s Jiřím Horčičkou, Josefem Melčem,
Josefem Červinkou, Karlem Weinlichem, Hanou Kofránkovou,
Markétou Jahodovou, Dimitrijem Dudíkem, Vlado Ruskem,
Veronikou Rezkovou... A už teď se těším na další doteky s
mikrofonem.
Před časem jste se s Jiřím Suchým stali patrony jistého
vinařství, a dokonce jste se dostali na etikety vybraných
druhů. O vás je ale známo, že alkoholu zrovna neholdujete. Co
vás tedy spolehlivě uvolní, kde čerpáte energii a chuť do
práce i do života?
Víte, co mi nejvíc pomáhá, když je mi někdy ouvej? Spánek. A
taky příroda, lesy, kytky, tráva, obilí, stromy. Nebo obyčejná
chůze po polní cestě. To vše mě naplňuje štěstím. Je lepší
dávat než přijímat, a tak bych chtěla dát lidem naději, aby
dostali, co si z hloubi duše přejí, a přitom uměli přijímat
dary od jiných. A také aby našli vnitřní klid a rovnováhu. A
měli srdce otevřená.
Milan Šefl
Foto ISIFA, Martin Kubica, archiv Jitky Molavcové
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. 11. |
