|
|
Jsme skutečně hrdí na českou zemi?
Dokumentů, které by v širokém vějíři nejrůznějších příspěvků
pokrývaly jeden vybraný den, nevzniklo mnoho, ale přesto
bychom nějaké našli. Loni byl v kinech uveden „celosvětově“
pojatý Život v jednom dni, v sobotu 17. listopadu ve 21.35
spatříme na ČT2 toliko na české prostředí zacílený snímek Země
česká, domov Tvůj!
K režiséru Adolfu Zikovi dorazilo ze všech koutů naší
republiky na pět stovek amatérských videozáznamů, kterými se
musel pečlivě probrat, než sestavil mozaiku, jak lidé prožili
pátek 11. května 2012. Snímek uvodil zamyšlením, že malé
národy musí hledat i prosazovat svou identitu a státnost,
zatímco ty velké ji vnímají jako každodenní samozřejmost. A
hned poté následují tři dotazy, které vytyčují základní
tematický okruh: zda jsme hrdí na to, že jsme Češi, zda bychom
si oblékli tričko se státní vlajkou a zda bychom byli ochotni
nadřadit obecný zájem nad náš osobní.
Ve filmu nalezneme kdeco: pečení chleba i návštěvu erotického
salónu, ocitneme se mezi bezprizornou městskou chudinou i
navštívíme vesnické rodiny věnující se zemědělství, nechybí
zrození nového života ani dohasínající stáří. Povšimneme si,
kolik lidí je potetovaných – že by jim takové počínání
pomáhalo vyrovnávat se s nároky a složitostmi, v nichž se
ocitají?
Zika se opřel o časovou osu, celé vyprávění uspořádal
chronologicky od půlnoci do půlnoci, avšak současně
posloupnost narušuje průběžným vkládáním úryvků z téhož zdroje
– vracející se výpovědi, monology o víře. Rozpačitě může také
působit režisérem nachystaná vlaková jízda z Aše na severní
Moravu a zpovídání někdy až konfliktních cestujících, snad aby
vznikla páteřní dramatická linie, k níž se připoutá vše
ostatní.
Tvůrce se ve shodě s nynějšími zvyklostmi snaží
z roztříštěného materiálu vydolovat nějaké „objektivní“
poselství, místo aby se pokusil na jeho základě ztvárnit svou
osobní vizi. Zajisté i tak uspěl, dokládá deziluzi a
narůstající naštvání prostupující celou společností,
postřehneme, že naděje symbolicky vkládá do nejmladší
generace. Avšak přece jen zůstal leccos dlužen výmluvnosti či
tvarové osobitosti, jaké třeba Věra Chytilová naprosto
suverénně vtiskla nedávno znovu vysílanému dokumentu Praha –
neklidné srdce Evropy, kde rovněž pracovala (byť nikoli
podřízena dikci jediného dne) s obšírným, různorodým
materiálem. Přestože tedy režisér dosáhl maxima možného,
poodhalil zároveň meze zvoleného přístupu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
