|
|
Vždy proti srsti doby
Před rokem, 9. listopadu 2011, zemřel v Praze na Smíchově
jeden z nejdůležitějších českých básníků druhé poloviny 20.
století, legenda undergroundu a protikomunistického odporu
v sedmdesátých a osmdesátých letech a také občasný
spolupracovník rozhlasové literární redakce Ivan Martin
Jirous. Bylo mu šedesát sedm let.
Vědomě si nezvolil snadnou životní cestu – vždy proti srsti
doby a bez zákrytu. A k tomu vybaven nesnadnou a nepoddajnou
povahou, sedláckou paličatostí, zarputilou vytrvalostí a
neodvozeným myšlením. Ostatně sám v roce 1977 napsal: „Určité
věci a postoje považuju za důležitější než šťastný soukromý
život.“ Tedy žádná spořádaná umírněnost, které se nedá nic
vytknout, ale žitý duch odvahy, zabejčenost a nebojácně zaťaté
čelo.
Tradované historky a novinové články o jeho opileckých
řáděních a divokých scénách byly zavedeným divadelním kusem.
Chceme-li se však Jirousově osobnosti skutečně přiblížit,
musíme objevit celou řadu jeho vnitřních pater a suterénů, a
tisíce protikladných ploch, ze kterých byl básník uhněten.
Říká-li vizionář apokalypsy Vasilij Rozanov, že „duše je
vášeň“, pak Jirousova duše byla rozhodně žhavá okuj, která
dokázala propálit i kriminální zdi. Osm a půl leté vláčení
bolševickými žaláři a lampárnami, pronásledován vnitřními
běsy, a přesto svůj, rozpoznatelný po textech i výtržnostech.
Ivan Martin Jirous byl vším možným – básníkem, výtvarným
teoretikem, organizátorem českého undergroundu, redaktorem
Výtvarné práce, nočním hlídačem, topičem, zahradním dělníkem,
přidavačem, uklízečem, signatářem Charty 77, vězněm, člověkem
dochvilným se sloní pamětí, mykologem, náruživým čtenářem a
lingvistou. A pro mnohé možná překvapivě katolickým křesťanem,
který se ve svých básnických textech kajícně modlil a rouhavě
plival, žalozpíval a něžně zahlížel krajinu s květenou a
stromy.
Ivanu Martinu Jirousovi bylo v životě dáno zakusit mnohé –
jámu valdické věznice i osvětlená jeviště, na kterých přebíral
řadu ocenění, bujaré tahy i sebemučivé záhryzy deprese.
S Giovannim Papinim však můžeme vidět, že je to jeden
kontinuální příběh spojující zdánlivě neslučitelné. Papini
říká: „I básník je ubožák, který trpí a raduje se ve svých
chvílích. A čím více se raduje, tím více pak trpí. Je to
tulák, který tvoří ony nedůležité věci, někdy však potřebnější
než chléb.“
Máme k dispozici Jirousovy texty, které jsou shrnuty v
objemných špalcích vydaných nakladatelstvím Torst: Magorova
summa a Magorův zápisník. Zpráva o třetím českém hudebním
obrození, Pravdivý příběh Plastic People, sbírka Magorovy
labutí písně nebo Magor dětem patří k základním textům české
literatury po roce 1968. A vydané Magorovy dopisy psané
v kriminálech naznačují, s jakou sveřepou vydaností bylo možné
snášet extrémní kriminální podmínky: silným vědomím blízkosti
rodiny a přátel, duchovním a intelektuálním úsilím. Ale také
schopností smát se vlastnímu stínu, která Jirousovi
(teoretikovi Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu) nikdy
nechyběla.
Hlas, poezie a dopisy Ivana Martina Jirouse zazní v neděli 11.
listopadu v 9 hodin ve vltavském Souzvuku, který připomene
básníkovy kriminální „labutí písně“.
Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava
|
