|
|
 Bohyně
ze Žítkové jako četba
Jsou to už více než tři roky, co se moje životní cesta
protnula s bohyněmi. Se ženami, o nichž se v Bílých Karpatech
věřilo, že mají nejen moc léčit tělo a duši návštěvníků, kteří
je po staletí vyhledávali, ale že mají i dar vidět budoucnost.
A že ji mohou ovlivnit – buď moudrou radou, která byla
založena na hluboké znalosti bylin, s jejichž pomocí léčily,
nebo také ouroky a černou magií, která se v některých rodinách
bohyní pěstovala.
Abych nalezla konkrétnější obrysy historie těchto zvláštních
žen, jež si své umění po generace předávaly z matky na dceru,
zavřela jsem se na dlouhé měsíce do archivů a pátrala a
pátrala. Zpočátku se neobjevovalo nic zajímavějšího než drobné
záznamy v kronice horské obce Žítková, na jejíchž
nepřístupných svazích bohyně žily, v tamních četnických
knihách, ve zprávách prvních národopisců… Až na konci roku
2010 se mi do rukou dostala zpráva z bratislavského archivu,
v níž četníci Slovenského štátu informují své protektorátní
kolegy o působení jedné z bohyní angažované do procesu
„zaříkání“, kvůli němuž údajně zemřela mladá dívka.
Tady se kola pomalu vznikajícího příběhu roztočila na plné
obrátky. Najednou se přede mnou otevřela hloubka a šíře
zapomenutého příběhu, který už žádná z bohyní nemohla předat
dál. Během normalizace totiž jedna z posledních skončila
v psychiatrické léčebně, protože provozováním neoprávněné
lékařské praxe a rozvíjením nebezpečné klientské sítě, kterou
kolem sebe soustředila (nahlíženo očima agentů StB), se stala
pro tehdejší režim nebezpečnou natolik, že bylo lépe ji tiše
odstranit. Každá z dalších možných nositelek staletého učení
se pak bála převzít vědomosti svých matek a babiček a raději
se z horských svahů odstěhovala do údolí, kde ostatně
v sedmdesátých letech minulého století probíhal úplně jiný,
mnohem modernější život. Za věděním, které prý pramenilo až ze
staroslovanských dob, se hladina definitivně uzavřela v roce
2001, kdy zemřela poslední z velkých vědem, Irma Gabrhelová.
Škoda. Dnes by umění těchto mimořádných žen jistě patřilo
k duchovnímu kulturnímu dědictví, jež chrání Unesco. Nicméně
jejich příběh snad neupadne v zapomnění úplně. Kromě knih
žurnalisty Jiřího Jilíka, který ještě zažil poslední z bohyní,
k uctění jejich památky vznikla i další kniha. Ta má. Jmenuje
se Žítkovské bohyně a nahlíží osud Surmeny, která byla
v regionu proslulá svým uměním milostné magie a zaklínáním
počasí. Její příběh je i příběhem o několikerém bezpráví. O
tom, jak za minulého režimu končili lidé zaobírající se
alternativními cestami žití a léčení, o tom, jak bezohledně
bylo nakládáno s jejich rodinami. Surmenina neteř Dora Idesová
o tom vypráví v deseti kapitolách, vyjmutých ze zmíněného
románu a přepracovaných do podoby rozhlasového scénáře.
Doufám, že stejně jako mě příběh bohyní pohltil, zaujme jeho
drobná část, která na vlnách Vltavy zazní od pondělí 3. září
jako četba na pokračování, i posluchače Českého rozhlasu.
Kateřina Tučková, spisovatelka
Foto Jana Tučková |
