Jan
Potměšil, herec
Od června do září hrajete v Celetné Antonína Důru v adaptaci
Vančurova románu, který před lety převedl na plátno
nezapomenutelným způsobem Jiří Menzel. Dá herci velkou práci
oprostit se od výkonu Rudolfa Hrušínského?
Nechci srovnávat Menzelův nepřekonatelný film a divadlo, každý
žánr má své prostředky. Pokusili jsme se jít svou vlastní
cestou. Když jsme před lety začali zkoušet představení Růže
pro Algernon, raději jsem nechtěl vidět americké filmové
zpracování z roku 1969, i když herec v hlavní roli dostal za
svůj výkon Oscara. Vždy pracujete se svou vlastní zkušeností,
se svou imaginací, s komunikací se svými kolegy.
Nevzpíral se Vančurův jazyk jevištnímu zpracování?
Zpočátku jsme měli obtíž s Vančurovou složitou, ale logicky
vystavěnou větou. Až posléze jsme zjistili, jak nás jeho jazyk
obohacuje a správné vyslovení jeho věty přináší až pocit
rozkoše.
Říkáte, že jste se museli s Vančurovým jazykem sžívat a teprve
postupně jste došli k rozkoši z vyslovení jeho věty.
Neprojevuje se obdobná zkušenost u Shakespeara?
Ta paralela se Shakespearem je vcelku přesná. Schopnost
vyjádřit složité myšlenky, intenzivní emoce, důležitá
rozhodnutí rytmem, veršem je obdivuhodná. Když jsme
připravovali Hamleta nebo Richarda III., nemyslel jsem na daná
pravidla, na kodex rytmu, ale soustředil jsem se na myšlenku –
na to, co chce autor vyjádřit. A ve chvíli, kdy jsem se
domníval, že jsem porozuměl obsahu, se zcela přirozeně
dostavil rytmus, který blankvers vyžaduje.
Za ztvárnění role Richarda III. jste dostal cenu Alfréda
Radoka.
Když jsem zjistil, že jsem v nominaci, velmi jsem se
zaradoval. Celé to bylo velmi silné a dojemné a jsem rád, že
jsem měl možnost před kolegy a hosty v Národním divadle
poděkovat Jakubovi Špalkovi a všem kolegům za to, že mi
umožnili, abych tu roli mohl hrát. Navíc jsme inscenaci hráli
celých jedenáct let, měla asi dvě stě sedmdesát repríz.
Je podle vás Richard III. zrůda, nebo nešťastný člověk?
Dlouho jsem o tom sám přemýšlel. Když jsem si přečetl první
stránku, úplně mě to šokovalo. Nejdřív jsem byl nadšením bez
sebe, jak je to úžasná hra, a těšil jsem se na ni, ale pak se
dostavily pochybnosti, zda mám Richarda III. hrát. Je to totiž
nejen silná, ale i velmi temná hra. Nakonec jsem dospěl
k tomu, že se do toho máme pustit, protože někdy je třeba
namalovat i temné plátno. Není to pobídka k tomu, že se máme
takto chovat, ale varování, že kdo s čím zachází, tím také
schází. Shakespearův příběh je bez kompromisu. Na začátku
všechno vypadá nevinně – někdo si začne jen tak lehce
intrikovat, dopouští se malých nevinných lží, které všichni
známe z každodenního života a jimiž pak křivíme sebe i své
potomky. Tím to začíná: jestli někdo naslouchá těm světlým,
dobrým věcem, nebo oněm temným, špatným, zlým.
Co pro vás osobně role Richarda III. znamenala?
Postava Richarda III. je outsider. A byl to od Jakuba Špalka
geniální nápad, když přišel s tím, že nebudeme hrát Richarda
III. s nějakým molitanovým hrbem, ale běžným, srozumitelným
způsobem pro současnou dobu. Tak, aby bylo jasné, že někoho
takového může člověk potkat na ulici. Třeba člověka
s handicapem na vozíku. A najednou se to zpřítomnilo. Cítil
jsem, že nemusíme nic přidávat, že to samo sebou nese moje
situace, existence po úrazu.
Alena Sojková, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 21. srpna.
