Jak se tvářit na videoart?

Pražské Rudolfinum je přes léto plné nejrůznějších grimas a řečí – prostory tamější galerie patří totiž až do 16. září výstavě s názvem Tváře. Podstatnější je ale podtitul tohohle podniku: Fenomén tváře ve videoartu.

Je to pro návštěvníka rozhodně netradiční pocit, vejít do rozlehlých sálů galerie, kde je aktuálně tma přerývaná jen září blikotajících televizních obrazovek. Cítí se tu trochu jako v nějakém lynchovském kině: realizace šestnácti autorů si poněkud konkurují, a to obrazem i zvukem, čili člověk těká – očima i sluchem. Jistou úlevu mu v tomhle vizuálně-akustickém labyrintu skýtají sem tam pohozené obří polštáře, kde se lze uvelebit a třeba i soustředit svoje smysly jedním směrem.
K vidění a slyšení tu jsou jak světoví průkopníci videoartu, jako Nam June Paik, tak klasici sedmdesátých a osmdesátých let typu Bruceho Naumana, a samozřejmě „hvězdy“ posledních dekád: Marina Abramovićová nebo Bill Viola. Výběr má ale k reprezentativnosti daleko; samozřejmě pokud o ni kurátorovi Ladislavu Kesnerovi šlo. Chybí tu třeba Pipilotti Ristová, která ostatně – pokud se nepletu – měla mít před nějakými deseti lety v Rudolfinu samostatnou výstavu.
Ale kdo tu je a kdo tu není, je vlastně jedno. Podstatné je, co prezentovaný videoart vypovídá: o moderním umění, potažmo o těch, co se mu věnují, i o těch, co se jdou do Rudolfina na Tváře podívat.
Ta bilance asi není moc lichotivá. Ačkoli na videoartu může být někomu sympatická jistá mezioborovost: je to ještě výtvarné umění, anebo už filmový snímek? Za zmínku jistě stojí i fenomén vývojové proměnlivosti, pohybu, s nímž videoart logicky pracuje. A samozřejmě klíčový vztah, který se tu otvírá: vztah mezi realitou a jejím obrazem – někdy skoro přesným odrazem, jindy záměrně manipulovaným, posunutým, sotva „čitelným“ záznamem. A dál?

Videoart je nejspíš snahou reagovat umělecky na nová média, nové technologie, na rozmach televize, později videa. Jenže na rozdíl třeba od plodné a inovativní „spolupráce“ mezi fotografií a malířstvím, od impresionismu po různé avantgardy, se zdá tahle disciplína jako slepá ulička – jako nadšená hra s několika novými možnostmi, která svědčí víc o vlivu média na uživatele než naopak. Jako hra, která ztratila svoji zábavnost s dobou; podobně jako ji za čas ztratí jiné technologické kratochvíle dneška, od takzvaných čteček přes „chytré“ telefony po sociální sítě.
Tu domněnku o slepé uličce potvrzují mimo jiné texty, které jednotlivé práce na výstavě provázejí. Některé se drží roviny popisu (to v lepším případě), jiné se pouštějí do odvážných explikací, kterými se snaží přisoudit dílu strhující sílu, význam, důležitost v souřadnicích nejen kulturních, ale i společenských – prostě mytizovat je. Končí to ovšem někdy, třeba v případě Billa Violy, pseudoučenou frází, která sugeruje divákovi, že sám na vystavenou kreaci prostě nestačí – že k tomu, aby ji náležitě pochopil, potřebuje druhého, povolaného.
Nynější rudolfinský výstavní počin vlastně návštěvníka ani moc neprovokuje. Spíš nakonec unavuje: svojí trpností, svojí monotónností. Třeba by ale z těch titulních „tváří“, prezentovaných v galerii na nejrůznější způsob, byl pěkný sestřih pro YouTube.

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik