Po stopách zapomenutého skláře

Jaký je nejznámější český vynález, který si získal uznání po celém světě a mnozí turisté si ho odvážejí jako suvenýr do svých domovů? Nejsou to kontaktní čočky ani kostkový cukr, ale český křišťál. Uznejte, kdo by ho neznal. Jenže ruku na srdce, kdo zná jméno jeho autora? Po stopách vynálezce českého křišťálu Michaela Müllera se vydal historický magazín Českého rozhlasu Leonardo Zrcadlo.
Městu Vimperk se říká brána Šumavy a v druhé polovině 17. století se právě tady talentovaný sklář Michael Müller usadil. Zatímco tehdy Vimpersko výrobou skla žilo, dnes už je tato mnohasetletá sklářská tradice minulostí. První známá sklárna tu stála v polovině 14. století. Slibný vývoj potom přerušila třicetiletá válka. Po jejím skončení se sem skláři začali vracet. Mezi nimi přišel i Michael Müller. Jeho jméno se zde poprvé objevuje v roce 1671. „Tehdy si jako sklář z Javorné pronajal se svým švagrem, bavorským sklářem Heinrichem Pockem, svou první sklárnu u Vimperka, Singerovu huť, které se později začalo říkat Helmbašská,“ vysvětluje historička skla Jitka Lněničková. Společníci se však brzy rozkmotřili a Müller zůstal na huti sám. Příliš se mu nedařilo, dokonce uvažoval, že ji bude muset zavřít. Ale pak se stal... můžeme tomu říkat téměř zázrak. Pod Müllerovýma rukama se zrodilo cosi dosud nevídaného. Ale nepředbíhejme. K vynálezu zcela nového typu skla vedla dlouhá cesta, vlastně až z Benátek.

Konkurence pro benátské sklo

V polovině 17. století existovaly v Evropě dvě sklářské tradice: benátská, která využívala sodnovápenaté sklo, a středoevropská, jež pracovala se sklem draselnovápenatým. Benátskému sklu se říkalo „dlouhé“, protože se dalo dlouho zpracovávat u pece a bylo dokonale čiré. Středoevropské bylo také kvalitní, ale „krátké“. Rychle tuhlo, špatně se proto zpracovávalo a nebylo zdaleka tak čisté. V sedmdesátých letech 18. století se tyto dvě tradice na několika místech střední Evropy spojily. Recept na nové sklo objevil právě Michael Müller, který se tak dlouho pokoušel vyrábět benátské sklo z domácích surovin, až se mu podařilo najít něco daleko dokonalejšího.
„Müller vytvořil novou sklovinu, která v sobě spojovala vlastnosti dvou předchozích. Byla dokonale čirá, takže napodobovala oblíbený horský křišťál, ale na rozdíl od benátského skla, které bylo poměrně měkké, byla velice tvrdá. A tím měla oproti benátskému sklu jednu velkou výhodu,“ vysvětluje Jitka Lněničková. „Benátské sklo se sice dobře tvarovalo, ale velmi obtížně brousilo a rylo, protože bylo tenkostěnné a měkké. Nové, podle dobové terminologie „pěkné křídové sklo“ bylo tvrdé, odolné, naprosto čiré a ideálně se hodilo k výzdobným technikám, které mělo v oblibě baroko, a tím byly brus a rytina.“
Michael Müller svým vynálezem doslova dobyl svět. A netrvalo mu to ani moc dlouho. Nové sklo se rychle dostalo na evropské trhy a během dvou desetiletí zcela vytlačilo benátské sklo. Mířilo i do takových končin, jako byla Indie či Amerika, tedy všude tam, kde měly evropské mocnosti své kolonie.

Kroky vedou do muzea

Uznejte, že takový sklář jako Michael Müller by si slávu jistě zasloužil. A výrobky z jeho dílny by měly zaujímat čestné místo v expozicích sklářských muzeí. I ve Vimperku jednu takovou mají, v budově místního zámku. Zamířily jsme proto s Jitkou Lněničkovou nejprve tam. Vedoucí muzea Milena Smolová pro nás však dobré zprávy neměla, po Müllerovi ani stopy. Nabídla alespoň vysvětlení této záhady. „Michael Müller tady pracoval na přelomu 17. a 18. století a muzeum vzniklo až v roce 1950. Sklo pana Müllera už bohužel mezi lidmi nebylo a vimperské muzeum, obzvláště expozice sklářství, je z velké části složena právě z darů občanů Vimperka a blízkého okolí.“
V muzeu se tedy o vynálezu Michaela Müllera mnoho nedozvíme. Snad budeme úspěšnější v místech, kde stávala jeho Helmbašská huť a kde také slavný český křišťál vznikl. Přidává se k nám Josef Pecka, který se historií sklářství i sklářských hutí v tomto regionu zabývá a ví přesně, kde někdejší sklárnu hledat. Najít ji není totiž vůbec jednoduché. Ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, vidím jen louky, lesy, potoky a několik chat. Krajina je tu sice krásná, ale po sklárně ani stopy. Přitom jich tu v minulosti byly desítky. Existovaly však jen krátce. Když se suroviny vyčerpaly, sklárny se přesunuly dál. Hledat jejich pozůstatky dnes, zvlášť v letním porostu, je úkol téměř nemožný. I když, jak pan Pecka zjistil, kromě skleněných střepů a nerovností v terénu je možné objevit i další hmatatelnou památku na Michaela Müllera.
 „Tady dole je mezníček. Dozvěděl jsem se, že by tam mělo být vyryto MM jako Michael Müller. Nedalo mi to tedy, šel jsem mezníček hledat a našel jsem ho. Pomalu jsem očistil mech a vyloupl se krásný letopočet 1692. To je přesně rok, kdy dostal Michael Müller příkaz, že si musí pozemky označit mezníky, aby bylo jasné, které jsou jeho a kde může těžit.“
Procházíme se v místech, kde kdysi chodil vynálezce českého křišťálu. Měl tady svou huť, hospodářská i obytná stavení, a dokonce mlýn. Po třech staletích nezbylo téměř nic. Vypadá to, že opět budeme neúspěšní. Jitka Lněničková mě ale uklidňuje. Naše putování po stopách významného skláře ještě nekončí.

Lahvička se vzácným obsahem

Míříme do vimperského kostela Navštívení Panny Marie. Ale co má společného s Michalem Müllerem? Že by snad vitráže? Každého příchozího na první pohled skutečně zaujmou barevné skleněné výplně oken. Jenže pocházejí z druhé poloviny 19. století. Takže zase nic. Jitka Lněničková mě však vede o kousek dál. K velké prosklené skříni, ve které leží lidská kostra. Ne, ani ta nepatřila Michaelu Müllerovi, ale svatému Inocenci. Prý. Dokonce je u ní křišťálová lahvička s údajnou Inocencovou krví. A není to lahvička jen tak ledajaká. Konečně! Zdá se, že jediný exemplář původního křišťálového skla Michaela Müllera, který ve Vimperku zůstal, je na tom nejprestižnějším místě, jaké si můžeme představit. V prosklené ostatkové skříni s údajnou kostrou světce, patrona tohoto města. Křesťanského mučedníka, který byl popraven na počátku 4. století. A Müllerova lahvička má dokonce uchovávat jeho krev. Zajímavostí je, že město Vimperk získalo kostru svatého Inocence v roce 1768, tedy téměř šest desítek let po Müllerově smrti. Použití lahvičky tohoto geniálního skláře je tak dalším důkazem jeho významu.
Nakonec jsme tedy našli hmatatelnou stopu kdysi slavného skelmistra. Radost však trochu kalí fakt, že ani lahvička u ostatků světce není nijak označená Müllerovým jménem a Jitka Lněničková ji objevila jen úplnou náhodou. To znovu umocňuje dojem, že se na Müllera skutečně zapomnělo. Přece jenom ale ve Vimperku existuje ještě jedno místo, kde tento sklář své stopy zanechal. Dokonce nadepsané jeho jménem. A nejen to, najdeme na něm i Michaela Müllera samotného.

Místo posledního odpočinku

Na starém vimperském hřbitově, hned vedle kostela svatého Bartoloměje, si nechal vynálezce českého křišťálu vybudovat nákladnou hrobku, nad kterou stojí barokní kaple Čtrnácti svatých pomocníků. Do ní nás pustila místostarostka Vimperku Jaroslava Martanová. Pro návštěvníky se otevírá jen jednou do roka, v rámci Dnů evropského dědictví.
Pod podlahou kaple, přibližně tři metry pod námi, odpočívá Michael Müller i se svou rodinou. Skelmistr zemřel roku 1709. Nápis, který si můžeme přečíst nad vchodem do kaple, sem nechal umístit jeho vnuk a připomíná ještě jiný letopočet. „Nápis je vlastně klíčem k celému Michaelu Müllerovi, protože nebýt jeho, tak by se na Müllerův objev možná úplně zapomnělo,“ říká Jitka Lněničková. Zatímco dnes ví o původu Müllerova vynálezu jen málokdo, nápis na kapli nad jeho hrobkou hovoří jasně: „Zde leží Michael Müller, skelmistr na Helmbašské huti, který vynalezl v roce 1683 pěkné křídové sklo.“
Je vidět, že Müllerovi jeho vynález neupírali současníci ani potomci. Jak je tedy možné, že se na něj postupem času téměř zapomnělo? Možná proto, že první výrobní technologii Müllerova křídového skla dnes neznáme. Původní recepty se totiž ztratily. Receptury sice v rodině žily dál, originální rukopisy Michaela Müllera, doplněné jeho synem a nástupcem Valentinem Antonínem, však zmizely někdy v první čtvrtině 18. století. Známe je jen zprostředkovaně z toho, co se podařilo zrekonstruovat z receptů Müllerových vnuků, které ale prošly změnami.
Naděje, že by se původní recepty mohly objevit, přece jenom existuje. Ve třicátých letech 18. století totiž manžel vnučky Michaela Müllera Petr Kašpar Světecký prodal Müllerův rodinný archiv třeboňskému knihaři. Proč by tedy nemohly být originální recepty vlepeny v deskách nějakých starých tisků? A co na tuto možnost říká Jitka Lněničková? „Bylo by to zajímavé, ale moc nadějí tomu nedávám.“

Müllerovo vzkříšení

Jsme u konce naší cesty? Zdá se, že stopy Michaela Müllera jsme ve Vimperku vyčerpali. Anebo ne? Na místě jeho posledního odpočinku naše putování nekončí. Čeká nás ještě etapa vzkříšení. Zatímco po druhé světové válce sklárny ve Vimperku zanikly, sklář Jiří Kozel se zde rozhodl sklárnu v loňském roce obnovit. Zamířily jsme proto za ním. Jméno Michaela Müllera sice poprvé slyšel až od Jitky Lněničkové, myšlenka vzkřísit jeho vzory a techniky jej však zaujala. I když původní recepty neexistují, výrobní technika se dá vyčíst i z výrobků samotných. Mohlo by se sice zdát, že dostat se k nim není vůbec jednoduché, ale opak je pravdou. Skla z Müllerovy dílny se alespoň nakrátko do Vimperku vrátí. Od 1. srpna budou k vidění na výstavě Šumavské poklady – sklo ze soukromých sbírek, která bude otevřena v místním zámeckém muzeu. Můžete si tak prohlédnout nejen první výtvory ze slavného českého křišťálu, ale vydat se třeba i po stopách jejich autora. Tak jako jsme to udělaly my dvě.

Naďa Reviláková, redaktorka ČRo Leonardo

Snímky Naďa Reviláková